3 dobré zprávy o španělštině v Andalusii

Kdysi jsem uměla španělsky dost slušně a vytvořila jsem si názor, že španělština je ve srovnání s jinými jazyky (a že už jsem jich pár vyzkoušela) vlastně docela jednoduchá, logická a takzvaně přátelská. Od té doby uběhlo pár desítek let, kdy jsem na ni skoro nesáhla a spíš koketovala s italštinou. A pak jsme jeli poprvé do Andalusie. Loni na jaře. Myslela jsem, že mi na oprášení bude stačit pár týdnů a budu v pohodě. Nestačilo… Ale i tak jsem byla vděčná za to, co se mi povedlo znovu zaktivovat.

Říká se: „mám jednu dobrou a jednu špatnou zprávu“. Nicméně já mám pro vás dokonce tři dobré zprávy a jen jednu nic moc.

Zpráva 1 – V Andalusii využijete opravdu tu španělštinu, kterou se učíte

Přesněji řečeno, já jsem se tam s ní mohla maximálně realizovat. I s mými pozapomenutými znalostmi mi všichni rozuměli a mohla jsem zjistit všechno, co jsem potřebovala. Není nad ten povznášející pocit, kdy si člověk vyzkouší na vlastní kůži, že něco funguje.

Zpráva 2 – V Andalusii tu španělštinu, kterou se učíte, opravdu využijete

Až na pár výjimek nikdo dobrovolně nepřecházel do angličtiny, ani když slyšeli moje omezené vyjadřování, ani když jsme chtěli menu v angličtině. Pořád zatvrzele mluvili španělsky a radši mi to zopakovali několikrát (španělsky). A navíc v podstatě vždycky, když potřebujete něco spolehlivě vědět, se na to musíte zeptat.

Příklady: V jedné restauraci se zahraniční pár ptal číšníka francouzsky, jestli mluví francouzsky, ten s omluvným úsměvem odpověděl „poco“. Na následnou otázku v angličtině, jestli mluví anglicky, opět se stejným úsměvem odpověděl zase „poco“. Ani to „a little“ z něj nedostali. Viděla jsem povzdech na tváři hostů a moc dobře mu rozuměla – máknout musíte vy. Ono to nakonec vždycky klapne, i proto, že do toho „poco“ patří drink, beer, wine, a pak už se to vždycky nějak udělá. Mnohem praktičtější je ale mluvit španělsky, i kdyby jen „poco“.

Další příležitosti k mluvení se vynořovaly vlastně skoro všude, kde jsme potřebovali něco zjistit. Psaných informací se vyskytuje málo a nejde se na ně úplně spolehnout. Normální je zeptat se. Jako kdyby ti, kteří odpovídají, si nechtěli ušetřit čas a energii, ale chtěli to všem dokola pořád vysvětlovat. I naprosto jednoduché věci, jako třeba u kterého ze tří identických stánků se suvenýry se kupují vstupenky na exkurzi. Nebo jaké všechny tapas máte na výběr. Nad tímto systémem stále ještě kroutíme hlavou. Já jsem ten typ, který se ptá, až když to jinak nejde. V Andalusii ty byl dost často ten nejrychlejší způsob, jak si něco ověřit. Jako kdyby někdo chtěl, abych si tu procvičovala španělštinu nebo co… :)

Takže ale opět – není nad další povznášející pocit, tj. že to, co jsem se učila, se fakt hodí!

Zpráva 3 – Úskalí v podobě výslovnosti

Jeden andaluský učitel španělštiny ve svém výukovém video kanálu prohlásil (na rozdíl od informací, které jsem našla na internetu, pak se v tom má jeden vyznat), že Andalusie nemá vlastní nářečí, že má jen svůj vlastní způsob používání španělštiny. Podle mě dost svérázný způsob, protože když tam přijedete s menší znalostí, tak velmi rychle zjistíte, že skoro ničemu mluvenému nerozumíte. Místní výslovnost je ještě méně artikulovaná než jinde a některé souhlásky i celé slabiky jsou spolknuté a kamsi mizí.

Trvalo mi několik pozdravů, než jsem identifikovala Hasta luego. Lámala jsem si hlavu, co říkají, protože jsem nerozuměla nic z toho, co jsem znala (Adiós, Hasta pronto, Hasta luego, Hasta la vista, Chao), nic takového jsem v jejich pozdravu neslyšela. Napadlo mě, že mě třeba vůbec nezdraví. Ale pak se mi najednou rozsvítilo, když mi někdo na moje Hasta luego odpověděl podobně. Ono to jejich zahuhňané Hasta luego totiž znělo spíš jako „aueo“. Na jednu stranu jsem jásala, na druhou stranu to není zrovna povznášející pocit, že vám tak dlouho trvá rozklíčovat něco, co dávno umíte.

V restauracích jsem si mnohokrát jen představovala, co mi asi tak v této situaci mohou říkat, a jen podle toho jsem reagovala. Řidič jednoho dálkového autobusu nám – všem cestujícím hromadně – před cestou hlásil nějaké informace. Nevyluštili jsme ani jedno jediné slovo. Při nějakém autobusovém zádrhelu jsem se snažila od hlídače na nádraží zjistit základní informace. Nejen že jsem nic nerozuměla, ale ani bych nepoznala, že mluví španělsky… Nebo jsem už měla radost, že najednou někomu rozumím mnohem líp, ale pak jsem zjistila, že paní je z Argentiny a pán z Columbie = ne místní…

Zpráva 4 – V Andalusii opravdu využijete, že se tu španělštinu učíte

Zpráva 4 navazuje na Zprávu 3, aby byl konec dobrý, a tím pádem všechno dobré. Jde totiž o to, že následné studium španělštiny mi hodně pomohlo. V létě jsem na to vlítla a pořádně mákla. Hlavně poslech a mluvení. Mluvení tedy jen tak v hlavě sama se sebou, ale i to mě posunulo. Pak poslech výukových materiálů i autentických textů. Všechno jsem jela po kouskách pořád dokola, poslouchala a opakovala to nahlas do "zblbnutí."

A výsledek se dostavil. Při druhé cestě v září jsem rozuměla znatelně líp. I vyjadřování se zlepšilo, ale hlavně ten pokrok v porozumění mě povzbudil k dalšímu studiu. Letos jedeme do Andalusie zase, já se zase učím a už se těším, že se to zase projeví, minimálně ve srovnání s loňským jarem.

Tak to jsou ty zprávy. Nic z toho vás nemělo odradit od cesty do Andalusie, naopak, učme se a pak si to pojeďme ověřit a hlavně užít v praxi, zrovna v Andalusii je moc příjemně. O našem cestování po Andalusii píšu blog andalunica.com, přijďte si pro inspiraci!

Petra Benešová

Ahoj, jsem Petra, žiju v Praze a píšu o našich opakovaných cestách po Andalusii. V článcích předávám naše zkušenosti, zážitky a výsledky pozorování a občasného experimentování. Mám pro vás praktické tipy a někdy vás chci jen tak pobavit a inspirovat. Píšu o tom, co sama hledám, když se na cestu chystám, nebo když na nějakou cestu vzpomínám.