Costa Brava s 20 kg krosnou, stanem a asistenčním psem

Na Janet jsem narazila na Facebookové stránce Češi a Slováci ve Španělsku. Její příspěvěk mne zaujal a hltala jsem každé slovo. Požádala jsem ji o možnost zveřejnit text a fotky zde na blogu a tadá... Do pár minut jsme si psaly a vy teď můžete číst její příběh, který se odehrál během několika dní na Costa Bravě. Na zádech krosnu a po boku psa Luckyho.

Costa Brava s 20 kg krosnou, stanem a asistenčním psem

Moje objevování Costa Brava s 20 kg krosnou, stanem a asistenčním psem. Jsme tady už sedmý den a je to tady nádherný. Ale pěkně od začátku. Dojeli jsme spolujízdou kamionem.

V to ráno, kdy jsem měla vystupovat, tak mě chytla strašná migréna a já si zase v duchu nadávala, jestli jsem normální, v mým věku se trmácet s 20 kg krosnou a psem po pobřeží Španělska.

Chtěla jsem zpátky domů, pohodlně se válet na gauči a nabírat kila. Ne půjdu, musím zhubnout a přijít na jiné myšlenky.

Tak jsem vystoupila u dálnice a s mobilem v ruce mířila k nádraží Girona. Odtud vlakem do Llanca, kde jsme pak vyrazili. Počasí super, cesta nádherná. Večer jsem chtěla postavit stan na jedné pláži, ale pořád tam někdo chodil, tak jsem popošla dál po utesech k jedné schované pláži. Perfektní.

Postavit stan, vykoupat se v moři a do spacáku. Jak se stmívalo, tak jsem začala přemýšlet o medvědech. Pak jsem vstala, vzala čelovku a šla zkoumat okolní skály, jestli tam není někde medvěd.

Nebyl, takže špunty do uší a jde se spát. Ráno nádherné, my s hafanem vyspalí. Pobalit všechno a jde se dál. Po půl hodině lezení po čtyřech s 20 kilovou krosnou po útesech jsem si zase nadávala jaká jsem kráva, že nesedím doma na zadku.

Hodinu na to jsem byla zase nesmírně šťastná, že tady jsem a očuchavala kytky. Cesta vedla dlouhé kilometry divokou "prérií", i koně jsem tam potkala. Hodila jsem s nima řeč a šla dál. Pořád jsem čekala, kdy se na mě z křoví vyřítí divočák, ale nikde nic. Pláž, kde jsem chtěla spát byla obsazená, tak jsem šla k další a tam byla stezka k pláži zarostlá. Zkusila jsem se tam dostat po čtyřech, ale zůstala jsem viset krosnou v křoví. Úžasný, asi 10 minut jsem se vyprosťovala. OK, tak jdu do kempu do další vesnice jménem Cadaqués, rodný místo Salvatora Dalího. Byla jsem na to městečko zvědavá.

No překvapení na sebe nenechalo dlouho čekat. Hned v první ulici, ohromný pes na volno u křoví na druhé straně silnice. Jak nás uslyšel, tak se otočil a byl to divočák. Já ztuhla, pes ztuhl, divočák na nás koukal.

Pomalu jsem rozepla krosnu, abych ji mohla odhodit, sebrat psa, hodit ho za nejbližší plot a skočit tam za ním. S krosnou bych to asi nezvládla. Divočák se ale otočil a šel žrát dál.Tak jsme nenápadně prošli okolo.

Konečně u kempu

Zavřeno

Tak jsem se zeptala jedné paní jestli neví o levnějším ubytování. Tak mě řekla, že klidně můžu spát dole na pláži, že to tady nikdo neřeší. Už jsem se otáčela, že půjdu, když na mě zakřičela pozor.

Z ulice od centra vyběhla divoká svině s malýma. A dost, jdu hledat hotel. Těch divočáků je tady na mě moc. Takže jsme spali v hotelu.

Další den byl úžasný, krásná příroda, divoký pobřeží. Večer zase hledání místa na stan. Vyhlídnutá pláž byla bohužel nemožná na postavení stanu. Tak jsem před dalším městečkem našla místo pod stromama na útesu. Po půlnoci mě vzbudil strašný vichr, stan se kýval ze strany na stranu. Sakra, co budu dělat. Nejdřív jsem chtěla strčit hlavu do spacáku a dělat že nic. Ale to se nedalo. Stan poskočil do strany, Lucky se začal cpát ke mě do spacáku. Stan se zase posunul. Kameny, kterýma jsem ho ukotvila evidentně nestačily. Střídavě jsem držela boky stanu a balila vše do krosny. Stan se s náma zase pohnul do strany směrem k moři. Ve vteřině jsem rozepla vnitřní moskytiéru a rychle odcvakla háčky od tyčí a vytáhla aspoň vepředu týče ven.

Stan spadnul. Takže jsem v 1:00 v noci seděla na útesu pod spadlým stanem a s hlavou venku.

Někde uvnitř krosna a pes. Krosnu jsem hodila ven, Luckymu nasadila kšíry a přivázala ho venku ke krosně, aby mi neuletěl. Tak rychle zabalený stan jsem ještě nikdy neměla. Krosnu na záda, psa přivázat ke mě, do jedné ruky pepřák, do druhé hůlku a jde se do noci hledat závětří. Viděla jsem cestou betonové bunkry, tak jsem mířila k nim. Před nimi jsem na betoně postavila stan, přivázala ho k mřížím a šla spát.

Příští den jsme došli do městečka Roses a našli si kemp. Lucky je dost hotový. Jde se dál, trasa nás vede nejdříve přírodní rezervaci a pak na písečnou pláž. Místo na stan nikde, takže bohužel zase do kempu, kde můj mini stan vypadal mezi karavany úžasně. Byla jsem evidentně atrakcí.

Ráno rychle pryč směrem I`Escala. Zase trasa, kde se se stanem dá blbě na noc zašít, takže jde se hledat kemp. Zavřený. Ve 20.30 stojím na promenádě a přemýšlím, kam se zašít. Za městem je les a bunkry, super.

Místo jsem našla, ale v tu chvíli se tam objevil policajt.

Nakonec jsem zjistila, že tam někoho hledali, ale byl to falešný alarm. Ale byly tak hodný a hodili mě se psem do dalšího kempu, který byl naštěstí otevřený. Teď jsme na 2 dny v I'Estartit a asi to tady ukončíme. Lucky toho má dost.

Musím zjistit jak se odtud dostanu autobusem do Girony a pak se přesunujem do Amposty a pak Valencie, navštívit známé na samotě v přírodě.

Janet

Jsem původem Češka, ale žiji už 16 let v Rakousku. V roce 2014 u mě propukla nemoc PTDS, která změnila celý můj život. Měsíce strávené na klinice, těžké deprese, sociofobie, vše vedlo k tomu, že jsem se kompletně izolovala. Rok na to jsem s mým psem udělala státní zkoušky a on je nyní asistenční pes, který mě denně podporuje. Po několika měsíčních intenzivních trauma terapiích bylo jasné, že tudy cesta nevede a můj stav je trvalý. S tím jsem se nemohla smířit a objevila jsem cestování. Vyrazit sama s mým asistenčním psem někam, kde to neznám, čelit nečekaným situacím, to vše mě posiluje. A díky tomu už zvládám občas strávit čas mezi lidmi bez záchvatu paniky a mdlob z hrůzy z lidí.

Do Španělska jezdím pravidelně na dovolenou za výpomoc do německých rodin, kde pomáhám na zahradě, hlídám dům a starám se o zvířata, když majitele odjedou.

Už dlouho jsem snila o tom, jít pěšky po Costa Brava, spát ve stanu na osamělých plážích, pít cafe con leche v kavárně u moře a pak zase utéct do přírody. Ten sen jsem si teď splnila..

Janet se vydala na dobrodružnou cestu po španělském pobřeží. Je to veliká výzva. A vy se vydejte na cestu za španělštinou.

Chcete se učit španělsky?

Hola, me llamo Ivana Kudrnová a španělština je mým životem. Jsem lektorkou španělštiny, autorkou projektu Španělština do plavek a pomáhám lektorům profesionálně učit (nejen) online v projektu Digitální lektoři. Mám za sebou 16 let praxe, stovky studentů, tisíce hodin a situací. Španělštinu jsem studovala a žila jsem ve španělsky mluvících zemích. Do kurzů dávám své hispánské já a těším se, až probudím to vaše.