Camino Portugués - do Santiaga v lednu

Zdíša, autorka dnešního článku, je lektorkou španělštiny, francouzštiny a češtiny pro cizince, navíc překládá i tlumočí. Více se můžete podívat u ní na webu a nebo ji začít sledovat na facebooku či instagramu. Vlastně vám dnes představuji konkurenci (a není to poprvé). Ale myslím, že to stojí za to. Téma je Camino de Santiago a jedna holčičí zimní pouť. Můj veliký sen! Doufám, že si ho brzy splním. Zatím se budu inspirovat v dnešním článku.

Camino Portugués - do Santiaga v lednu

Na podzim 2017 jsem se rozhodla vyrazit na pěší pouť do Santiaga de Compostela – malého ale slavného městečka na severozápadě Španělska. Mělo to ale jeden háček: od února jsem tam měla nastoupit na studijní pobyt, a tak mi nezbývalo moc času. Vyrazila jsem proto v lednu, v dobu, kdy se po cestách směrem na Santiago pohybuje úplně nejmenší množství poutníků za celý rok. Průměrná teplota okolo Santiaga v lednu měla být 7,4°C a víc jak půlku měsíce mělo propršet. Na cestu jsem si s sebou kromě pevných bot a turistické pláštěnky vzala taky svoji kamarádku Áďu.

Do Santiaga vede mnoho cest. My jsme si vybraly Camino Portugués - cestu, která vede do Santiaga z jihu, od Portugalska. Tato cesta se dá začít už v Lisabonu, ale my zas tak drsný holky nejsme, a tak jsme vyrazily až z (O)Porta. Celkově tedy bylo v plánu ujít cca 240km, což jsme chtěly zvládnout za 11 dní.

Co mě na cestě příjemně překvapilo:

„Albergue“ čili ubytovny pro poutníky

Jsou opravdu téměř na každém rohu. Na internetu se dá najít jejich seznam, většina z nich jsou k nalezení i na google mapách. V Oportu, kde jsme naši pouť začínaly, nám na recepci albergue dali plánek cesty (a jejích možných variant) se zakreslenými albergues i počtem kilometrů, které je od sebe dělí.

„Albergue municipal“ je tzv. „městské albergue“, kde se cena za noc pohybuje okolo 6€. Spí se v jedné místnosti s více lidmi, většinou na palandách. K dispozici bývá polštář a kousavá (a někdy jako bonus trochu smradlavá) deka na přikrytí, sociální zázemí, kuchyňka. Někdy bývá v albergue i pračka, nebo dokonce sušička. Kuchyňka může být zařízená, nebo taky ne. Nějaký ten hrnec na uvaření těstovin se většinou našel, ale příbor byste tam hledali asi těžko. Proto doporučuji dobře se v tomto ohledu vybavit. Místo v albergue municipal si není možné zarezervovat. Přijdete, ukážete svůj poutní kredenciál, zaplatíte, a je to. Bohužel, v létě se někdy stává, že albergue už je plné a vy musíte hledat ubytování jinde.

Vedle albergue municipal existují také „albergue privado“, která fungují na stejném principu, ale jsou soukromá a tudíž i dražší (cca 12€ za noc). V některých albergue privado je možné zarezervovat si místo předem.

Jenom jednou se nám stalo, že už jsme byly hodně unavené a do dalšího albergue to bylo ještě asi 8 km, což opravdu nebylo v našich silách. Zeptaly jsme se tedy v infocentru města, kde jsme se zrovna nacházely a paní nám doporučila soukromý penzion 2 km daleko. Vyspaly jsme se na měkké posteli a ještě jsme dostaly výtečnou snídani! Z čehož vyplývá: pokud si chcete dopřát trochu víc pohodlí, cestujete s dětmi, nebo jste prostě jen už unavení z pokusů usnout, když vedle vás chrápe 7 dalších poutníků, kterým navíc strašně smrdí boty, které si jako naschvál nechali u čela vaší postele, nabízí se i tato varianta přespávání v penzionech, kterých je podél cesty taky mnoho a mnoho.

Značení cesty

Cesta je značena kamennými patníky se znakem svatojakubské mušle a popř. i počtem kilometrů, které ještě do Santiaga zbývají. Mimo to po cestě najdete mnoho žlutých šipek nakreslených na silnici, na skalách a stromech podél cesty, na plotech a domech. Ztratit se je prakticky nemožné.

I když nás občas lákalo oficiální značení ignorovat a orientovat se pouze podle GPSky na mobilu, nedoporučuju to. Může se vám stát, že tím minete spoustu zajímavých míst a krásných výhledů, kvůli kterým oficiální cesta vede, kudy vede. Minete taky ostatní poutníky a kavárny, kde vám dají razítko do kredenciálu, a to je potom věčná škoda.

Poutníci

Je pravda, že na cestě od Oporta ke španělským hranicím jsme mnoho dalších poutníků nepotkaly. Několikrát se nám dokonce stalo, že v albergue, které je v létě jinak plné, jsme přespávaly úplně samy. Kousek před portugalským městem Valença jsme se bohužel musely s Áďou rozdělit. V tu dobu jsme měly v nohách už něco přes 100 km a bolelo nás všechno možné, což je asi normální, ale Ádi kolena nesla tu zátěž opravdu zle. Nakonec to došlo tak daleko, že jsem jí musela pomáhat vstát z postele nebo sejít pár schodů. 6. den cesty bylo jasné, že takhle to dál nejde a že Áďa potřebuje doktora a ne dalších 100 km chůze s batohem na zádech. Tady bych vám ráda předala jednu radu: ano, bude to náročné, budou vás bolet nohy a možná i záda nebo za krkem, budete mít puchýře nebo rozedřená chodila a je skvělé, že i přesto poženete dál. Doporučuju ale poslouchat své tělo a pokud říká: už dál nemůžu, potřebuju odpočinek nebo i lékařské ošetření, poslechněte ho. Vyplatí se to.

Za hranicí Portugalska se Španělskem následuje úsek, kde se sbíhají obě cesty Camino Portugués – ta, co vede vnitrozemím a ta, co vede podél moře. Tam jsem poprvé také začala potkávat další poutníky – pár Bulharů, rodinku Nizozemců, postarší manžele z Brazílie a nakonec i dva Čechy. Jak jsme se na cestě potkávali a zase jeden druhému vzdalovali, měla jsem možnost vést velmi zajímavé rozhovory s lidmi, které bych jinak v životě asi ani neoslovila. Každý poutník, kterého jsem na cestě potkala, byl připravený podělit se se mnou o své zážitky, poradit, popovídat si, pomoci, s čím bylo třeba. Mezi všemi vládla jakási sounáležitost, ochota „vzít do party“ toho, kdo šel zrovna kolem.

Příroda

Divoká, dechberoucí, živá, bezstarostná, tichá, zadumaná, zvoucí s každým krokem k dalšímu a dalšímu objevování, pyšně ukazující všechny možné odstíny zelené, z kterých přechází zrak, zapršená, mokrá, nabízející podél cest stromy obtěžkané mandarinkami a pomeranči. Krásná a budící pokoru.

Co mi cesta dala?

Moje cesta nakonec trvala 13 dní, během kterých jsem ušla 263 km. Byl to krásný zážitek a nevím, jak to popsat slovy. Nejde asi ani o to, kolik jsem cestou potkala zajímavých lidí (a zvířat), že jsem strávila i hodně času sama, sama v lese, ale hlavně sama ve své hlavě, ani že jsem viděla krásná místa a nejde asi ani o to, kolik jsem měla na nohou puchýřů a kolik jsem vlastně nakonec ušla kilometrů. Vezměte taky batoh na záda, nechte všechno doma, vemte si jen to, co doopravdy ale doopravdy k životu potřebujete, vyražte na cestu. Někam. Sami za sebou, na cestu za svojí svobodou.

¡Buen camino a todos!

Zdislava Dubišarová

Jsem lektorka španělštiny, francouzštiny a češtiny pro cizince. Láska k francouzštině mě přivedla ke studiu francouzské filologie na FF UK a španělština jako její pokrevní sestra se ke mně přidala záhy. Od té doby mě obě provázejí po cestách i necestách, při práci, při studiu i na kafi s kamarády, ať už je to v Česku, v Belgii, ve Francii nebo ve Španělsku. A velice ráda tyto krásné jazyky předávám dál!

Chcete se učit španělsky?

Hola, me llamo Ivana Kudrnová a španělština je mým životem. Jsem lektorkou španělštiny, autorkou projektu Španělština do plavek a pomáhám lektorům profesionálně učit (nejen) online v projektu Digitální lektoři. Mám za sebou 16 let praxe, stovky studentů, tisíce hodin a situací. Španělštinu jsem studovala a žila jsem ve španělsky mluvících zemích. Do kurzů dávám své hispánské já a těším se, až probudím to vaše.