Camino Portugués - do Santiaga v lednu

Vydat se na Camino de Santiago v lednu vyžaduje odvahu, pevné boty a pláštěnku. O své cestě dnes na blogu vypráví Zdislava Dubišarová, lektorka jazyků.

Camino Portugués - do Santiaga v lednu

Zdíša, autorka dnešního článku, je lektorkou španělštiny, francouzštiny a češtiny pro cizince, navíc překládá i tlumočí. Více se můžete podívat u ní na webu a nebo ji začít sledovat na facebooku či instagramu. Vlastně vám dnes představuji konkurenci (a není to poprvé). Ale myslím, že to stojí za to. Téma je Camino de Santiago a jedna holčičí zimní pouť. Můj veliký sen! Doufám, že si ho brzy splním. Zatím se budu inspirovat v dnešním článku.


Camino Portugués - do Santiaga v lednu

Na podzim 2017 jsem se rozhodla vyrazit na pěší pouť do Santiaga de Compostela – malého ale slavného městečka na severozápadě Španělska. Mělo to ale jeden háček: od února jsem tam měla nastoupit na studijní pobyt, a tak mi nezbývalo moc času. Vyrazila jsem proto v lednu, v dobu, kdy se po cestách směrem na Santiago pohybuje úplně nejmenší množství poutníků za celý rok. Průměrná teplota okolo Santiaga v lednu měla být 7,4°C a víc jak půlku měsíce mělo propršet. Na cestu jsem si s sebou kromě pevných bot a turistické pláštěnky vzala taky svoji kamarádku Áďu.

Redondela, Španělsko

Do Santiaga vede mnoho cest. My jsme si vybraly Camino Portugués - cestu, která vede do Santiaga z jihu, od Portugalska. Tato cesta se dá začít už v Lisabonu, ale my zas tak drsný holky nejsme, a tak jsme vyrazily až z (O)Porta. Celkově tedy bylo v plánu ujít cca 240km, což jsme chtěly zvládnout za 11 dní.

Fortaleza de Valença na hranicích Portugalska a Španělska

Co mě na cestě příjemně překvapilo:

„Albergue“ čili ubytovny pro poutníky

Jsou opravdu téměř na každém rohu. Na internetu se dá najít jejich seznam, většina z nich jsou k nalezení i na google mapách. V Oportu, kde jsme naši pouť začínaly, nám na recepci albergue dali plánek cesty (a jejích možných variant) se zakreslenými albergues i počtem kilometrů, které je od sebe dělí.

Albergue municipal“ je tzv. „městské albergue“, kde se cena za noc pohybuje okolo 6€. Spí se v jedné místnosti s více lidmi, většinou na palandách. K dispozici bývá polštář a kousavá (a někdy jako bonus trochu smradlavá) deka na přikrytí, sociální zázemí, kuchyňka. Někdy bývá v albergue i pračka, nebo dokonce sušička. Kuchyňka může být zařízená, nebo taky ne. Nějaký ten hrnec na uvaření těstovin se většinou našel, ale příbor byste tam hledali asi těžko. Proto doporučuji dobře se v tomto ohledu vybavit. Místo v albergue municipal si není možné zarezervovat. Přijdete, ukážete svůj poutní kredenciál, zaplatíte, a je to. Bohužel, v létě se někdy stává, že albergue už je plné a vy musíte hledat ubytování jinde.

Vedle albergue municipal existují také „albergue privado“, která fungují na stejném principu, ale jsou soukromá a tudíž i dražší (cca 12€ za noc). V některých albergue privado je možné zarezervovat si místo předem.

Jenom jednou se nám stalo, že už jsme byly hodně unavené a do dalšího albergue to bylo ještě asi 8 km, což opravdu nebylo v našich silách. Zeptaly jsme se tedy v infocentru města, kde jsme se zrovna nacházely a paní nám doporučila soukromý penzion 2 km daleko. Vyspaly jsme se na měkké posteli a ještě jsme dostaly výtečnou snídani! Z čehož vyplývá: pokud si chcete dopřát trochu víc pohodlí, cestujete s dětmi, nebo jste prostě jen už unavení z pokusů usnout, když vedle vás chrápe 7 dalších poutníků, kterým navíc strašně smrdí boty, které si jako naschvál nechali u čela vaší postele, nabízí se i tato varianta přespávání v penzionech, kterých je podél cesty taky mnoho a mnoho.

Menu peregrino nám vždy zaručeně dodalo síly na další cestu

Značení cesty

Cesta je značena kamennými patníky se znakem svatojakubské mušle a popř. i počtem kilometrů, které ještě do Santiaga zbývají. Mimo to po cestě najdete mnoho žlutých šipek nakreslených na silnici, na skalách a stromech podél cesty, na plotech a domech. Ztratit se je prakticky nemožné.

I když nás občas lákalo oficiální značení ignorovat a orientovat se pouze podle GPSky na mobilu, nedoporučuju to. Může se vám stát, že tím minete spoustu zajímavých míst a krásných výhledů, kvůli kterým oficiální cesta vede, kudy vede. Minete taky ostatní poutníky a kavárny, kde vám dají razítko do kredenciálu, a to je potom věčná škoda.

Pokud se vydáte po Camino Portugués da costa, potkáte na pobřeží Atlantského oceánu tyhle milé ovečky :)

Poutníci

Je pravda, že na cestě od Oporta ke španělským hranicím jsme mnoho dalších poutníků nepotkaly. Několikrát se nám dokonce stalo, že v albergue, které je v létě jinak plné, jsme přespávaly úplně samy. Kousek před portugalským městem Valença jsme se bohužel musely s Áďou rozdělit. V tu dobu jsme měly v nohách už něco přes 100 km a bolelo nás všechno možné, což je asi normální, ale Ádi kolena nesla tu zátěž opravdu zle. Nakonec to došlo tak daleko, že jsem jí musela pomáhat vstát z postele nebo sejít pár schodů. 6. den cesty bylo jasné, že takhle to dál nejde a že Áďa potřebuje doktora a ne dalších 100 km chůze s batohem na zádech. Tady bych vám ráda předala jednu radu: ano, bude to náročné, budou vás bolet nohy a možná i záda nebo za krkem, budete mít puchýře nebo rozedřená chodila a je skvělé, že i přesto poženete dál. Doporučuju ale poslouchat své tělo a pokud říká: už dál nemůžu, potřebuju odpočinek nebo i lékařské ošetření, poslechněte ho. Vyplatí se to.

Za hranicí Portugalska se Španělskem následuje úsek, kde se sbíhají obě cesty Camino Portugués – ta, co vede vnitrozemím a ta, co vede podél moře. Tam jsem poprvé také začala potkávat další poutníky – pár Bulharů, rodinku Nizozemců, postarší manžele z Brazílie a nakonec i dva Čechy. Jak jsme se na cestě potkávali a zase jeden druhému vzdalovali, měla jsem možnost vést velmi zajímavé rozhovory s lidmi, které bych jinak v životě asi ani neoslovila. Každý poutník, kterého jsem na cestě potkala, byl připravený podělit se se mnou o své zážitky, poradit, popovídat si, pomoci, s čím bylo třeba. Mezi všemi vládla jakási sounáležitost, ochota „vzít do party“ toho, kdo šel zrovna kolem.

Příroda

Divoká, dechberoucí, živá, bezstarostná, tichá, zadumaná, zvoucí s každým krokem k dalšímu a dalšímu objevování, pyšně ukazující všechny možné odstíny zelené, z kterých přechází zrak, zapršená, mokrá, nabízející podél cest stromy obtěžkané mandarinkami a pomeranči. Krásná a budící pokoru.

Atlatntský oceán
Velká část Camino da costa vede po dřevěných cestičkách podél pobřeží

Co mi cesta dala?

Moje cesta nakonec trvala 13 dní, během kterých jsem ušla 263 km. Byl to krásný zážitek a nevím, jak to popsat slovy. Nejde asi ani o to, kolik jsem cestou potkala zajímavých lidí (a zvířat), že jsem strávila i hodně času sama, sama v lese, ale hlavně sama ve své hlavě, ani že jsem viděla krásná místa a nejde asi ani o to, kolik jsem měla na nohou puchýřů a kolik jsem vlastně nakonec ušla kilometrů. Vezměte taky batoh na záda, nechte všechno doma, vemte si jen to, co doopravdy ale doopravdy k životu potřebujete, vyražte na cestu. Někam. Sami za sebou, na cestu za svojí svobodou.

¡Buen camino a todos!
Z Porta do Santiaga de Compostela jsem nakonec šla 13 dní, během kterých jsem ušla 263km

Zdislava Dubišarová

Jsem lektorka španělštiny, francouzštiny a češtiny pro cizince. Láska k francouzštině mě přivedla ke studiu francouzské filologie na FF UK a španělština jako její pokrevní sestra se ke mně přidala záhy. Od té doby mě obě provázejí po cestách i necestách, při práci, při studiu i na kafi s kamarády, ať už je to v Česku, v Belgii, ve Francii nebo ve Španělsku. A velice ráda tyto krásné jazyky předávám dál!

Zdislava Dubišarová

Chcete se učit španělsky?

Hola, me llamo Ivana Kudrnová a španělština je mým životem. Jsem lektorkou španělštiny, autorkou projektu Španělština do plavek a pomáhám lektorům profesionálně učit (nejen) online v projektu Digitální lektoři. Mám za sebou 16 let praxe, stovky studentů, tisíce hodin a situací. Španělštinu jsem studovala a žila jsem ve španělsky mluvících zemích. Do kurzů dávám své hispánské já a těším se, až probudím to vaše.