Jak být matkou v Mexiku a nezbláznit se z toho, díl první
Článek z roku 2018, který si musíte přečíst, protože vás pohladí po duši, rozesměje a zavede do Mexika. Stejně jako to dělá Eva Kubátová z Mexikopedie.
Stačilo mi si dneska přečíst úvod článku, který mi před lety napsala na blog Španělštiny do plavek moje milá Eva Kubátová. A všechno už je jinak: Vojtovi je 10 let, Anča už je velká holka, Eva má svůj úžasný blog, vyšla ji knížka Mexikopedie, já vydala knížku 164.úkolů a Eva teď vydává 2. díl Mexikopedie a ten musíte mít.
Než si přečtete tento článek, tak se podívejte na HIT HIT a pořiďte si druhý díl v předprodeji.
Původní úvod z roku 2018
Nadpis dnešního článku je perfektní! Je to můj denní chleba na den přesně. Tedy až na slovo Mexiko. Přesně před šesti lety se nám narodil syn Vojta.
Článek jsem nepsala já, to už je jasné. Je od Evy Kubátové, jedné z nejaktivnějších žen, které jsem kdy potkala. Vlastně ani nevím, co v životě nikdy nedělala. Navíc Eva je člověk, který mne pronásleduje celý život. Například, šla jsem na česko-španělské gymnázium v Praze, Eva o trochu později taky. Rozhodla jsem se studovat španělštinu v Olomouci na Palackého univerzitě, Eva taky (a přidala si k tomu ještě holandštinu). Rozhodla jsem se jet ve druháku na Erasmus do Madridu. Když jsem se vrátila... Co myslíte, kam to plánovala Eva? Vymyslela jsem si šílený plán, že budu studovat dva magistry při denním studiu. Evě se o rok později můj plán taky zalíbil. Bylo to bláznivé. Jedna škola v Olomouci (Španělská filologie) a druhá v Praze (Iberoamerikanistika). Společně jsme prošly touto výzvou, učily se zkoušky i státnice a pak se rozhodly jít na Iberoamerikanistice na doktorát. Já teď vedu v počtu dětí - mám dvě a Eva jedno (zase mne může dohnat). Ona vede v počtu titulů - je i PhD., kromě těch čtyř magistrů, co máme dohromady. Eva se zamilovala a Eva žije v Mexiku. Více se o ní dozvíte pod jejím článkem, který bude tentokrát na pokračování.
Jak být matkou v Mexiku a nezbláznit se z toho, díl první
Nebojte se, neudělám ze Španělštiny do plavek druhý mimibazar, jen se s vámi v tomto postu podělím o to, jak člověku zůstává rozum (a v tomto případě i těhotenský buben) stát při kontaktu s mexickými pověrami, mýty a legendami, které opřádají onen požehnaný stav. A vezmeme to rovnou jako lekci všehochutě prapodivných výrazů ve španělštině, které možná nevyužijete při úplně běžné konverzaci, ale zato se jimi můžete blýsknout v pokročilejších úrovních znalosti jazyka. Jdeme na to!
Všechno to začíná, když člověk (eh, tedy v tomto případě žena) v Mexiku otěhotní {se embaraza, anebo jak s láskou říkal můj muž, se preña, což by se dalo optimálně vyložit výrazem z Hříšného tance „je zbouchnutá, Bejby“}. Klid je do chvíle, než je na první pohled vidět zaoblené těhotenské břicho. Pak začíná ta pravá legrace. Dlouho jsem si zvykala (a asi nikdy nezvykla) na postarší ženy, které se vrhaly do výše mého pasu s napřaženýma rukama, aby si bříško pohladily. Ano, chápete správně, na žádné dovolování se nebo ptaní, zda to nevadí, nebyl čas, jako kdyby to mimino mělo úlekem utéct. A světe div se, z asi padesáté dámy, co z ničeho nic začala zuřivě kroužit rukama {sobar la panza} po mém nafouknutém břiše, jsem konečně dostala i informaci, proč že po tom tak touží – je to totiž takový reciproční obchod – oné hladící osobě (prý) přinese dotyk s těhotnou štěstí, a ona těhotná pak tímto pohlazením získává jakousi ochranu před uhranutím (otázkou zde zůstává, kdo by jí měl uhranout, echar un mal de ojo, ale budiž, ochrany není nikdy dost). S postupujícím těhotenstvím se rovněž rojí otázky, zda jsem si už miminko nechala v břiše „upravit“ {zde rovněž sobar}, aby bylo ve správné pozici. Ženy (protože muži se k těhotenství prakticky nevyjadřují) mě odkazují na své babičky, prababičky, kmotřičky či sousedky, které „zaručeně zvládnou několika pohyby dát hlavičku miminka do správné pozice, aby se mu dobře lezlo ven“. Slušnost zde samozřejmě velí němě přikyvovat, a ačkoliv tyto ženy jistě mají své zkušenosti porodních bab {partera}, o bezpečnosti jejich předporodních metod si dovoluji pochybovat.
Kolem těhotenství se pojí řada dalších pověr. Shodou náhod bylo v Mexiku dobře vidět zatmění Slunce, zrovna když jsem byla v šestém měsíci. A věřte nebo ne, to, že jsem tehdy učila na prestižní vysoké škole, a moji studenti byli lidé s hlavami otevřenými, při dvacátém dotazu, vzneseném vyděšeným tónem při pozorování postupujícího zatmění na prostranství univerzitního kampusu, jsem přestala počítat. A v čem že spočíval onen vyděšený dotaz? No přece proč že to nemám kolem pasu uvázanou červenou mašli {listón rojo}. Ta prý spolehlivě chrání proti tomu, aby skrz oblečení a několik vrstev kůže pronikly „škodlivé“ paprsky právě zatmívaného Slunce k plodu a zabránila tak tomu, že se miminko dle lidové pověry narodí s rozštěpem horního rtu {labio leporino}. Řeknu vám, že tak narychlo jsem červenou mašli na kampusu nesehnala, ale naše dcerka se narodila úplně v pořádku, byla to velká úleva :).
A když jsme u toho, s čím by se dle mýtů mohlo miminko narodit, mým oblíbeným byl ten, který přímo nařizoval jíst vše, na co jen má nastávající matka chuť {antojo}. Protože kdyby si cokoliv upřela, tak by se miminko mohlo narodit s obličejem vypadajícím dle potraviny, kterou si tehdy chtěla dát na zub a nedala. Dodnes přemýšlím, jak by vypadalo miminko s obličejem ve tvaru tabulky čokolády anebo kyselé okurky. Stejně tak je poměrně zábavný (a minimálně naší zkušeností) nepodložený mýtus o tom, že když těhotnou pálí žáha {tiene agruras}, narodí se jí malý chlupáč {bebé peludo}. Díkybohu.
A je to. Mimino je na světě. Myslela jsem si (naivně), že porodem neustálé hlazení břicha cizími subjekty skončí. Chyba lávky. Nejen že neskončilo, ale plynule se přesunulo přímo na miminko. Samozřejmě, že jsem jako každá matka (toto pravidlo je podle mě naprosto mezinárodní) přesvědčená o tom, že je naše miminko to nejkrásnější a nejšikovnější na celém světě, ale ten náš človíček od svého vyklubání na svět jeví extrémní společenské rysy a doslova vyžaduje aktivní kontakt se všemi (do jednoho!), co nedejbože stojí kolem ní. A tak se ženy znovu vrhají do úrovně mého pasu, kde nesu v náručí {protože carriolas, kočárky, v Mexiku moc nefrčí} naši Annu Carmen, a otlapkávají {toquetean} ji nejčastěji po nártech {empeines}, viz pravidlo recipročního obchodu „štěstí výměnou za ochranu před uhranutím“. Kdo by ji měl uhranout, jsem však dodnes nezjistila. Možná čarodějnice {bruja}, o kterých se dočtete v druhém díle tohoto tématu.
Když máte v náručí novorozeně, radami se to jen hemží (i když to je asi také mezinárodní). Dobré duše na místním trhu, kam chodíme pro úchvatně zralé ovoce, nám darovaly několik červených náramků s modrým kamínkem {ojo de venado} a často i vyobrazením nějakého svatého. Ten prý slouží také proti uhranutí. Jak jste si jistě všimli, pokud jste se dočetli až sem, nejsem příliš pověrčivá, ale kdoví, na každém šprochu pravdy trochu, že? Tak jsme si jednou vykračovali centrem Mexico City, byla sobota, což v praxi znamená lehký boj o přežití v obrovské mase lidí. Před odchodem z domu manžel nasadil Andulce obligátní náramek a vydali jsme se do víru velkoměsta. A potkali jsme pána, který měl doslova zlý pohled a upřeně se na Anču díval. Nebylo to ani za mák příjemné, ale což, šli jsme dál, kdoví, co se mu honilo hlavou. Než jsme zašli za roh, mimo dosah pohledu onoho individua, náramek praskl a rozsypal se. Když jsem to pak vyprávěla přátelům, všichni do jedno měli úplně jasno – splnil svůj úkol. Prostě prý odrazil negativní vlny {vibra mala}, pohltil je do sebe a tím puknul. Co myslíte vy?
Červená barva je tu všelékem na různé neduhy. Už jsme zmínili červenou stužku proti rozštěpu rtu a červený náramek proti uhranutí, ale vězte, že stačí přikrýt dítě červenou dekou {cobija roja} a splní svou ochrannou funkci stejně tak. A pokud si myslíte, že tohle všechno jsou výmysly babiček kdesi na venkově, tak jste vedle jak ta jedle. Zrovna (náhodně) červenou deku mi s naprosto přesvědčeným výrazem chválila kamarádka, co je ředitelkou výborné soukromé střední školy. Osobně jsem se ale nejvíc nasmála, když můj muž kdysi z ničeho nic přiběhl s chomáčkem uslintané červené nitě {hilo rojo}, kterou se jal umisťovat na kořen nosu naší dcery, když se už hodinu nemohla zbavit škytavky {hipo}. Prý je to tutovka. No, škytavka jí sice nepřešla, ale to, jak na to šilhala, mě rozesmává dodnes. Ale jedeme dál, hitparáda mexických miminkovských mýtů je sotva v polovině, nenechte si je ujít v dalším článku!
Eva Kubátová
Když mi bylo asi deset let, vzala mě maminka na dovolenou na Kanáry a já z kapesního slovníku zuřivě biflovala větičky, abych si mohla v hotelovém báru objednat „fresas con nata“, jahody se šlehačkou (a s deštníčkem, to dá rozum). Od slovníku to už pak byl jen krok na dvojjazyčné česko-španělské gymnázium, a odtud už jen krůček ke studiu španělské filologie na Univerzitě Palackého v Olomouci. A když mi Ivanka, autorka konceptu Španělštiny do plavek, říkala o tom, že studium iberoamerikanistiky v Praze na Karlovce je moc prima, řekla jsem si, proč ne, a šla si rozšiřovat latinskoamerické obzory. Pak jsem už ve stejných vodách zůstala a roku 2017 jsem dokončila doktorské studium závěrečnou prací, ve které se to hemžilo piráty a bukanýry.
Inu a kdyby se mě někdo před pěti lety zeptal, kde rozhodně nebudu nikdy žít, Mexiko by bylo na druhém místě pomyslného žebříčku, ale jen proto, že na prvním by byl Afghánistán. Tak šíleně stereotypní představu jsem o této zemi měla. Ale stalo se, že jsem se do Mexika vypravila na archivní výzkum právě ke zmiňované doktorské práci, a zamilovala jsem se. Do prašné oranžovépůdy, co se zdvihá mezi opunciemi, do vlhkého pralesa, který z hor klesá k běloskvoucím plážím, do nezapomenutelných lidí, kteří dokážou dát do úsměvu naprosto všechno. A tak se logicky stalo i to, že tahle láska k Mexiku přerostla v lásku k Mexičanovi, se kterým máme česko-mexické miminko, a můžu tak zažívat kulturní rozdíly i v rovinách dříve nepoznaných. Ráda vás ve svých článcích zavedu do svého světa, plného (rozhodně nejen) sombrer a kaktusů.
pokračování bude brzy, dozvíte se k čemu je dobré mít v Mexiku holící strojek
Videokurz na SEDUO
Nejlepší konverzační příručka španělštiny, jakou jste kdy měli v ruce. Videokurz, který má 33 lekcí a provede od začátku do konce běžnou každodenní konverzací.
Vhodné i k poslechu jako audiokurz!