„Kam to jedeš? Do Paraguaye?“ „Do Uruguaye.“ „Aha, takže do pralesa.“

Na blog i  Zcestomítání, cestovatelský festival, který jsem osm let pořádala, jsem si vybírala lidi, které mám ráda, znám je osobně, čtu si jejich články nebo mne prostě baví. A tehdy i dnes jsem si vybrala Petru Dokládalovou. Studovaly jsme spolu v Olomouci španělštinu, Péťa navíc i portugalštinu (pod článkem si o Pétě přečtěte víc). A Petra byla několik měsíců v Uruguayi. O Uruguayi se toho v Čechách moc neví. Takže se to dneska budeme snažit napravit.

„Kam to jedeš?" "Do Paraguaye?“„Do Uruguaye.“„Aha, takže do pralesa.“

Ano, takhle nějak vypadala většina reakcí mých známých na fakt, že jsem se rozhodla dělat výzkum dizertační práce v Uruguayi, v malé zemi zaklíněné mezi Argentinou a Brazílií, kde počet krav čtyřnásobně převyšuje počet obyvatel. Uruguay pro průměrného Evropana opravdu není žádnou z top turistických destinací Jižní Ameriky. Nenabízí žádné pralesy k objevování, nedisponuje ani horskými masivy sahajícími do nebes, pyramid by se taky jeden nedohledal a krásné písečné pláže sice ano, ale co to je v porovnání s těmi karibskými.

Uruguay jsem po deseti měsících pobytu začala vnímat jako svět tří tváří. Montevideo, hlavní město, šedé, omývané špinavou vodou řeky La Plata, centrum politické moci, kulturního života a vzdělávání. Rivera, hlavní město stejnojmenného departamentu Rivera, místo odkud jsem konala vyjížďky do terénu. Venkov, osady a obydlí, lidé, se kterými jsme natáčela rozhovory žijící ve skromných podmínkách pro Evropana nepředstavitelných.

Montevideo, město přistěhovalců

Působí šedivě, mírně depresivně a zanechává v člověku pocit časového vakua. Je velmi úzce kulturně spjato s Buenos Aires a s ohledem na historický kontext podléhá jeho vlivům zejména kulturně a jazykově. Složení obyvatel je nezvyklé v porovnání s ostatními zeměmi latinské Ameriky. V Montevideu zřídkakdy zahlédnete černocha, a o indiána nemáte šanci zakopnout. Indiáni kmene Charrúa, kteří žili na území Uruguaye, byly vyvražděni v roce 1831 během masakru u řeky Salsipuedes, což příznačně znamená „uteč, jestli můžeš“. Nikdo neutekl, muži byli usmrceni, ženy a děti zotročeny, a čtyři z přeživších byli převezeni do Francie do muzea, aby tam byli vystaveni jako jeden z lidských druhů.

V Montevideu je většinová populace složena z osadníků, kolonizátorů a později migrantů ze všech koutů Evropy. Převládají příjmení španělská a portugalská vzhledem k historii. Španělům se zde říká los gallegos (čti los gašegos), protože to byli zejména Galicijci, kteří přicházeli osidlovat území úrodné pampy. Dále se často vyskytují potomci Italů, jejichž kulturní vliv je jeden z nejvýraznějších. Italové s sebou přivezli jídelní návyky, takže téměř národním jídlem je zde pizza a těstoviny, a přivezli s sebou i mafiánskou povahu a způsob života, čehož je produkt dialekt zvaný lunfardo, jazyková varianta, kterou se domlouvali jedinci z okraje společnosti a dnes je jedním z nejdůležitějších prvků uruguayské identity. Dále jsou to potomci Němců, což je zřetelné pouze z příjmení a setkáme se zde i s významnou menšinou Arménců. Já měla to štěstí, že jsem narazila i na potomky československých imigrantů. Uruguayci jsou sice hrdí na to, že jsou Uruguayci, ale za tímto prohlášením se mnohdy skrývá takové malé ale, kterým nás upozorní na italský nebo německý pas, odvolají se na spolek potomků migrantů, kde jednou do měsíce pořádají kulturní akce, kterými se vrací ke kořenům. V Montevideu lze nalézt spolky, centra a domy, které sdružují buď potomky migrantů, nebo zájemce o danou kulturu regionu. Organizace, která sdružuje zájemce, potomky nebo Čechy a Slováky přistěhované v nedávné době má název Asociación Uruguaya de Amigos de la República Checa. Rozdíl mezi Čechy a Slováky zde nikdo z potomků Čechoslováků nevnímá.

Montevideo, tango a candombe

Montevideo nepůsobí jako jihoamerické velkoměsto. V porovnání s Buenos Aires nebo São Paulem je Montevideo vesnice s ubohým milionem obyvatel. O to víc je příjemné v tomto městě bydlet. Na snídani si můžete zajít do některé z kavárny na nároží. Montevidejci jsou přesvědčení, že koncept umístění těchto kaváren přivezli Galicijci, a byli to zrovna oni, co tyto bary a kavárny tradičně provozovali. Po snídani, pokud je pěkné počasí, se můžete projít kolem řeky po takzvané rambla. Jedná se o stezku speciálně upravenou k volnočasovým aktivitám místních obyvatel i turistů. Můžete nazout brusle, obléct se do běžeckého, nebo jenom doma popadnout připravené mate a jít se projít. Rambla je dlouhá, a jsou na ní vyznačené úseky v metrech, takže běžci mají jasný přehled o tom, kolik kilometrů uběhli. Z historického centra Ciudad Vieja, kde cedule značí nultý kilometr, se můžete dostat až dvacet dva kilometrů za město směrem na východ kolem příměstských pláží, blíž a blíž k Atlantiku. Zmíněná historická čtvrť Ciudad Vieja, v překladu Staré Město, je pyšnou přehlídkou koloniální architektury a urbanizace konce 18. století. Do Ciudad Vieja se vchází bránou bývalé pevnosti Ciudadela v neoklasickém stylu. Hlavní tepna čtvrti je ulice Sarandí. Bývají zde postavené stánky s ručně vyrobenými suvenýry, ulice je plná kaváren a restaurací a vede k hlavní a jediné katedrále vybudované také v neoklasickém stylu. Velmi zajímavé je knihkupectví Puro Verso umístěné v budově navržené architektem Leopoldem Tosim, který na začátku 20. století ovlivněn belle époque spojil neoklasický styl s art nouveau a vznikl tak skvost, ve kterém si mimo pořízení literatury a muziky můžete i v klidu dát kávu nebo odpolední čaj. Odpolední čaj je zvyk, který Uruguaycům přenechali Angličané. V čase svačiny, mezi čtvrtou a osmou hodinou odpolední, většina kaváren nabízí té de la tarde, celé toto čajové menu nabízí pomerančový džus, kávu nebo čaj, teplý sendvič a sladký zákusek. Nechat si ujít odpolední svačinku v Montevideu znamená nechat si ujít autenticitu a klid genia locí. Dalším zásadním orientačním bodem je Mercado del Puerto, tržistě u přístavu na úplném konci historické čtvrti. V sekci restaurací přechází zrak z bohatého výběru masa a masových výrobků vyjímajících se na rožni, jedná se o asado, tradiční způsob přípravy zejména hovězího masa. Výjimečné na celém asado je hlavně to, že maso je jinak naporcované, klobásky jsou jinak okořeněné a nejsou vyuzené a způsob servírování se liší hlavně tím, že na talíři se objeví kus masa bez omáčky, bez ničeho, jenom tak, jak příroda chtěla, aby maso chutnalo. Příloha v podobě hranolek, rýže a salátu je většinou servírována zvlášť pro všechny strávníky dohromady. Dech vám vyrazí i finální účet. V Uruguayi je v porovnání s ostatními státy Střední a Jižní Ameriky poněkud dráž. Ceny v restauracích, a nejen na turisticky oblíbených místech, jsou srovnatelné s cenami, na které jsme zvyklí ze západní Evropy. I v Praze stojí uruguayský steak téměř stejně jako v Montevideu. Samozřejmě ten uruguayský je čerstvější a autentický.

Centrum Montevidea je velmi rozmanité a plné kulturního dění ve všech podobách. Vášeň k argentinskému tangu lze ukojit v několika tančírnách z nich všeobecně nejznámější je prostor na náměstí Plaza Fabini, tančírna pod širým nebem Milonga del Entrevero. Pokud vášeň k tanci nesdílíte, můžete tanečníky sledovat z terasy restaurace La Pasiva, a ochutnat při tom vyhlášené panchos, párky v rohlíku se speciálně ochucenou hořčicí, která nemá v Montevideu obdoby. Další tančírna i s učiteli a pravidelnými lekcemi tance se nachází na tržišti Mercado de la abundancia. Na tomtéž místě lze i večeřet prvotřídní asado a pokud není příliš pozdě, ve sklepním prostoru i zakoupit ručně dělaný suvenýr.

Montevideo byl historicky především významný přístav, kam mířili lodě z Afriky naložené otroky, kteří většinou pokračovali na pastviny do Argentiny a do Brazílie. Někteří ovšem zůstávali i v Montevideu, ale nevykonávali těžké práce, sloužili jako pomocníci v domácnosti, muži se starali o zvířata a statky a ženy uklízely a staraly se o malé děti. Tato dnes málo početná menšina zanechala v uruguayské kultuře výraznou stopu v podobě bubnujících průvodů, které se jmenují comparsas. Každá čtvrť má svoji skupinu bubeníků, kteří hrají a pochodují do rytmu zvaného candombé. Rytmus se hraje na tři druhy bubnů repique, chico a piano. Průvody se v ulicích objevují o víkendech mezi šestou a osmou hodinou odpoledne. U kraje silnice vzniknou ohýnky, na kterých bubeníci nahřívají kůži a tím ladí nástroj. Až se všichni sejdou, bez ohledu na dopravní situaci, nerušeně projdou určenou trasu, která bývá dlouhá několik bloků. Zvuky bubnů pod okny jsou jedním z nejimpresivnějších zážitků, které si člověk z Montevidea může odvézt.

Rivera, freeshop a město dvojče

Přesun do druhého světa za poznáním jiné tváře Uruguaye trvá zhruba sedm hodin směrem na sever k brazilské hranici. Z Montevidea nočním autobusem, který vyráží o půlnoci, a v Riveře je v sedm hodin ráno, jede každý, kdo si chce kvalitně pospat a neztrácet čas cestováním přes den.

Rivera je název jak pro departament tak pro jeho hlavní město. Montevideo je odtud vzdáleno nějakých pět set kilometrů, ale už na první pohled je patrné, že to není jen vzdálenost, která tyto dva světy docela zásadním způsobem dělí. Už na první pohled z tváří místních obyvatel je vidět, že Brazílie je hned vedle, a to tak devět set metrů od zastávky autobusu. Město se nachází přímo na hranici a má dvojče, které se jmenuj Santa do Livramento. Tato dvě města tvoří jeden urbanistický celek, který potírá všechny definice hranice. Jedná se o suchou hranici, státy od sebe nedělí ani řeka, ani hora. Jediné, co je dělí, je pomyslná čára, které nikdo neřekne jinak než línea a náměstí s příznačným jménem Praça Internacional, tedy Mezinárodní náměstí. Na pomyslné čáře se mění od rána do večera uruguayské peso, brazilský real, ale i americký dolar, a je to obchodníků a pašeráků ráj. Obyvatelé těchto dvou měst žijí v dokonalé symbióze a využívají jen výhody, které tyto dvě státní entity nabízí. Uruguayci využívají možnosti levně nakupovat v brazilských supermarketech nepřeberné množství zboží, včetně levného a exotického ovoce, levné drogerie a základních potravin jako je rýže nebo fazole. Často jezdí se dobře najíst do brazilských restaurací, protože jídlo je tam levnější a různorodější. Brazilci zase jezdí za čáru především kvůli výhodnému nakupování ve freeshopech.

Fenomén freeshopů zde funguje jako turistický tahák pro celý brazilský region Rio Grande do Sul. Ve freeshopu se dají za výhodnou cenu koupit cigarety, alkohol, parfémy, elektronika i značkové oblečení. Nutno podotknout, že ve freeshopech mohou nakupovat pouze obyvatelé s jiným než uruguayským pasem. Pašeráctví neboli contrabando je zde velmi rozšířené a vždy bylo. Na autobusových zastávkách je možno zahlédnout osoby, které v lodních pytlích vezou zboží do Montevidea a doufají, že celníci nebudou zastavovat a prohlížet autobus. Pašeráci bývají osoby, které mají kromě uruguayského ještě jiný pas, nebo nakoupili na pas známého z brazilské strany, anebo si našli jiného cizince, který jim na svůj pas nakoupil. V každém případě, pašeráctví je zde bráno jako velmi běžná věc, kterou má v krvi každý obyvatel hranice. Někteří tvrdí, že už se jako kontraband narodili, když je matka každý den ještě v břiše brávala na druhou stranu hranice.

V tomto urbanistickém celku, který obsahuje dvě města, existuje fenomén hraniční identity, cítění, díky kterému si místní uvědomují, že s lidmi z hlavního města jsou si pramálo podobni. Vlivem historických událostí severní polovina Uruguaye spadala vždy pod výraznější vliv Brazílie. V rozlehlé pampě, které se říkalo země nikoho, první misie, kde se choval dobytek, založili portugalští jezuité. Postupně region osídlili brazilští velkostatkáři a jejich potomci zde žijí dodnes.

Odlišné reality severu ovlivněného brazilskou kulturou a jazykem a jihu, který spíš podléhá kulturnímu vlivu Buenos Aires, vytvořily jedinečné fenomény, které málokde můžeme najít v takové formě, jako právě na severní hranice Uruguaye. Jedná se hlavně o jazyk, dialekt, který je od padesátých let 20. století hlavním předmětem studia uruguayských lingvistů. Jazyk se řadí do skupiny dialektů, které vznikly na bázi portugalštiny. Lidově ho rodilý mluvčí tohoto dialektu nazývají portuñol nebo brasilero, v doslovném překladu portuňolština nebo brazilština. Území, které po vyhlášení samostatného uruguayského státu, usilovalo o vytvoření národní identity a snažilo se sjednotit společensky, kulturně i jazykově obyvatelé země, praktikami jazykové politiky dosáhlo toho, že se zde vytvořil dialekt, který je výsledkem míšení portugalštiny a španělština. Jazykový fenomén, který je považován za problém, ale také je nejsilnějším projevem identity osob žijících na tomto území. V této řeči se zde píše poezie, próza i divadelní hry, pořádají se brazilsko-uruguayské koncerty, výstavy a přednášky. Pracuje se na bilingvální výuce ve školách, aby děti, které mluví primárně portugalsky, nebyly znevýhodněné. Dokonce vznikla iniciativa, která chce prosadit a zařadit portuñol na seznam nemateriálního kulturního dědictví UNESCO.

Samota, krávy a pampa

Můj výzkum souvisel právě s výše zmíněným dialektem. Územím výzkumu se nestalo hlavní město, ale vytyčené území okolo řeky Yaguarí, hluboký venkov, který žije v naprosto jiné realitě, rytmu a čase. Široká pampa a sem tam usedlost, nebo osada. Cesty zejména prašné, až na jednu asfaltovou, po které jezdí autobus a spojuje větší dědiny. Pohybovat se ve vnitrozemí je možné na koni, na motorce nebo autem. Málokdo se spoléhá v těchto končinách na hromadnou dopravu. Většina statkářů vlastní terénní auto, aby v případě rozmočených cest mohli být ve spojení s civilizací. A pokud není potřeba jezdit příliš daleko, vystačí si s motocyklem nebo tradičně sedlají koně, aby se podívali, zjistili, v jakém stavu se nachází krávy a ovce na pastvinách. Práce na vlastní zemi je v Uruguayi velmi častá, přeci jen na všechny úřednické platy a daně musí vydělat především dobytkáři a zemědělci. Práce je to těžká a život lidí je řízen potřebami zvířat a ovlivňován z velké části také počasím. Uruguayské pastviny jsou pravým rájem pro dobytek hlavně proto, že celé území pampy je podlité vodou, takže krávy mají v každém období co pít, pokud není extrémní sucho. Problém nastává v případě, že přijdou záplavy, z malých potůčků se stávají divoké řeky a lidé zůstávají odříznuti od světa. Na tyto extrémní podmínky jsou přichystaní, takže ohrožení na životech nebývají ani lidé ani zvířata.

Na uruguayském venkově se zpravidla člověk setká s lidmi všech profesí, co mají velmi pragmatický přístup k životu. I když hodně mladých odchází do měst, pořád ještě se najde mnoho starousedlíků, kteří by si život jinde nedokázali představit. Na první pohled je život na statku romantický, klidný a mírumilovný. Ráno se peče chleba, chystá mate a krájí domácí sýr. Muži jedou obstarat pastviny, ženy zvířata kolem domu a zahradu. Na oběd se rozpálí mříž, na kterou se klade čerstvé maso, buď jehněčí nebo hovězí a zapíjí se červeným vínem. Po obědě přijde siesta, odpoledne třeba naočkování nebo mytí dobytka a večer se rozpálí krb, naservírují se zbytky od snídaně a jde se spát. Nebe září hvězdami, neexistuje zde žádné světelné znečistění. S touto romantikou také souvisí velká samota a každodenní rutina. Statky a osady bývají od sebe vzdálené několik kilometrů. Děti jezdí na koni nebo chodí pěšky do venkovských škol, které na první pohled působí jako z dob dávno minulých, ale opak je pravdou. Učitelé jsou velmi dobře připraveni, v jedné třídě mají různě staré děti, které jsou výjimečně soběstačné a jsou zvyklé si mezi sebou pomáhat. Školy jsou zde taky jistým zástupcem kulturního života. Často spolupracují na organizaci takzvaných criollas, což jsou slavnosti, kde gauchos, obdoba severoamerických kovbojů, předvádí umění jízdy na koni, nebo chytání telat do lasa. Na těchto slavnostech se hojně jí asado, pije červené víno a pálenka z cukrové třtiny caña a hraje muzika. Žije se zde ve velmi skromných podmínkách, teplou vodou nedisponuje nikdo, ale hladem a žízní se zde neumírá. Snad jen té samoty je trochu moc.

Lachtani, hipíci a bílý písek

Uruguay je země definovaná skromností obyvatel, kde nikdo nedá na pozlátko, proto velmi kontrastně působí cesta do jediného opravdu velmi luxusního a vyhlášeného turistického letoviska Punta del Este, kde tráví dovolenou největší latinskoamerické hvězdy. Do Punta del Este vede jediná dálnice v Uruguayi. Letovisko je zastavěné grandiozními hotely, ale kolem Punta del Este lze najít ještě další spoustu skrytých míst, kam člověk nedohlédne. Všechny blízko krásných pláží s bílým pískem. Pláže si může dovolit i normální Uruguayec nebo průměrný turista, ale musí nechat daleko za sebou luxusní komplex hotelů a jet dál k Atlantiku. Vyhlášená je rybářská vesnička Cabo Polonio, kde žije kolonie lachtanů hřivnatých, kam se nedá dostat jinak, než kamiony, které turisty svážejí přes duny do vesničky a kde elektrika a pitná voda je zbytečný luxus. Jedná se o kouzelné místo mimo civilizaci, které láká zejména mladé turisty a všechny hipíky z Evropy.

Objevit Uruguay znamená ochutnat jedinečnou odrůdu vína Tannat a zajíst to hovězím steakem, projít se po ramble s termoskou v podpaží a srkat mate. Zajít na argentinské tango a poslechnout si zvuky bubnů. Odjet z města a zaposlouchat se do hlubokého nic při pohledu na hvězdami poseté nebe.    

A rozhovor s Petrou o Uruguayi si můžete poslechnout na Rádiu Wave v pořadku Casablanca (tam jsme kdysi Péťu vyslali na propagaci našeho festivalu)

Petra Dokládalová

Vystudovala jsem španělskou a portugalskou filologii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého. Věnuji se výuce jazyků, překladatelské činnosti a tlumočení. Momentálně učím na filozofické fakultě Ostravské univerzity a jsem na mateřské. Děti mám dvě. Ve volném čase se věnuji studiu flamencového zpěvu, zpívám také argentinské tango a chystám benefiční turné s brazilskou hudbou na podpoření vzniku audioknihy jednoho velmi důležitého díla brazilské literatury.

Chcete se učit španělsky?

Hola, me llamo Ivana Kudrnová a španělština je mým životem. Jsem lektorkou španělštiny, autorkou projektu Španělština do plavek a pomáhám lektorům profesionálně učit (nejen) online v projektu Digitální lektoři. Mám za sebou 16 let praxe, stovky studentů, tisíce hodin a situací. Španělštinu jsem studovala a žila jsem ve španělsky mluvících zemích. Do kurzů dávám své hispánské já a těším se, až probudím to vaše.