Na skleničku do Španělska

Vamos a tomar algo. Dneska na blogu! Jdeme se společně s Petrem Šlechtou napít. Začneme nealkem a postupně se dostaneme i k alkoholickým nápojům. Mimochodem úvod velmi čteného článku zde na blogu Zajdeme na tapas?, začíná větou, že Petr je pro mne trochu paní Colombová. A na tom se nic nezměnilo! Sice jsme spolu studovali, sice máme společné blízké kamarády, ale my se stále míjíme. Málem jsme se ale potkali, když jsme měly s Hankou jet do Ostravy na univerzitu přednášet o online výuce jazyků. Ale to by nesměl vloni na jaře přijít covid. Vychutnejte si dnešní článek někde pohodlně a nezapomeňte nám dát vědět, na co do Španělska vyrazíte nejdříve.

Na skleničku do Španělska

Dlouhé letní večery se blíží, mnozí z nás se nemůžeme dočkat toho, až bude možné „normálně“ cestovat, a tak cestujeme aspoň v našich myšlenkách (pokud ne vy, tak já určitě ano). A na cestách samozřejmě nebudeme na sucho, že? Abychom věděli „co a jak“ až se vydáme na sluncem rozpálený jih, podíváme se dneska na to, jak to vypadá ve Španělsku s pitím, alkoholickým i nealkoholickým. Nejspíš vás napadne víno, sangría, to je přece jasné. Stereotyp by nebyl stereotypem, kdyby na něm nebylo něco pravdy, možná ale budete překvapeni. Takže se připravte, třeba si k tomu něco nalejte… a jdeme na to!

Spoiler alert: v textu hodně zobecňuji, takže to neberte tak, že uvedené informace platí vždy za každých okolností, situace v kosmopolitní Barceloně bude určitě jiná než na kastilském venkově.

¿Qué os pongo? Nebo třeba formálněji ¿Qué van a tomar? To jsou jedny z nejběžnějších způsobů, jak budete dotázáni na to, co si dáte k pití. Anebo vám někdo navrhne: vamos a tomar algo, “půjdem na skleničku” (vězte, že tím algo je určitě myšleno něco k pití, ale nemusí to hned být alkohol).

I když se to někomu může zdát jako vtip, záležitosti spojené s jídlem a pitím jsou ve Španělsku svázány různými zvyklostmi a nepsanými pravidly, o kterých je dobré vědět, protože se můžou lišit od těch našich. Obecně bych řekl, že u nás těmto tématům nepřikládáme takovou důležitost, zejména pokud jde o to, co se pije, kdy se pije, jak se to pije, před čím nebo po čem. Pokusím se tu shrnout alespoň některé z nich.

Nealko

Začněme nealkem, ať to máme z krku

Voda (agua)

Je naprosto nepředstavitelné, aby při stolování chyběla voda (nebo něco jiného k pití, voda je ale základ). Ta může být sin gas („neperlivá“) nebo con gas („perlivá“; perlivou vodu ale skoro nikdo nepije), fría („studená“), případně con hielo („s ledem“; ten se prostě dává do všeho, pokud byste ho z nějakých důvodů nechtěli, tak hlaste sin hielo, por favor, možná se ale na vás budou dívat divně – např. cola a podobné výrobky se skladují při pokojové teplotě, takže nepočítejte, že by nápoj byl v létě aspoň trochu studený, protože byl v lednici), nebo del tiempo („pokojové teploty“). Ne všude, zejména při pobřeží, je záhodno pít vodu z kohoutku, ne proto, že by byla zdravotně závadná, spíše kvůli (pa)chuti. Vodu si vždy raději noste s sebou, letní horka bývají zejména na jihu úmorná, ačkoli na mnoha místech ve městech narazíte na „pítka“, kde můžete „dotankovat“.

Káva (café)

Nečekejte zde tak rozmanitou nabídku jako třeba v italských kavárnách, přesto si myslím, že kvalita kávy je obecně velmi dobrá. Zatímco v ČR je káva často první věc, kterou se snažíme uctít návštěvu (Dá si někdo dobrou brazilskou kávu?), ve Španělsku toto běžné není. Pití kávy je ale ve Španělsku naprostá samozřejmost. I když si většina lidí na kávu (klidně i několikrát za den) ráda skočí do nejbližšího baru nebo „cafeteríe“, doma se připravuje také, nejčastěji pomocí moka konvičky (cafetera italiana), většinou ráno nebo po jídle. Ráno a dopoledne se pije převážně café con leche, tedy s mlékem, a to hodně mlékem (mlékem, nikoli smetanou), po obědě cortado (káva s kapkou mléka); v létě, aby toho ledu nebylo málo, často ve verzi café con hielo – ke kávě vám přinesou sklenici plnou ledu, do které si kávu přelejete, abyste si ji mohli vychutnat studenou), odpoledne většinou tedy bez mléka nebo jen s kapkou. Výhodou je, že prakticky kdekoli mají také descafeinado, tedy kávu bez kofeinu (a to buď de sobre – instantní, nebo de máquina – ze stroje). Při plánování kávy s místními počítejte vždy s „časovým posunem“; ve Španělsku se vše odehrává v porovnání s námi s cca dvouhodinovým zpožděním, takže zatímco nemá moc smysl se s někým domlouvat na kávu ve dvě hodiny odpoledne (protože to je v době oběda nebo před obědem), je naprosto normální jít na kávu mezi pátou a šestou (a to si třeba můžete dát klidně carajillo, tedy kávu s kapkou něčeho ostřejšího, nebo café bombón se slazeným kondenzovaným mlékem.

Čaj (té)

Milovníci čaje, nechť raději zavítají k sousedům do Portugalska, ve Španělsku, pokud si klasický čaj neuděláte doma (nebo nejste právě v Granadě, kde můžete zamířit do některé ze stylových „arabských“ čajoven), ve většině barů a kaváren narazíte. Čaj se tu prostě skoro nepije. Pokud byste se přesto něčeho obdobného dožadovali, každý klasický bar (takový, kam se chodí snídat nebo na kávu, případně na tapas, teď nemám na mysli večerní bar de copas, tam kafe ani čaj nehledejte) bude mít v nabídce infusiones, tedy bylinné čaje, a to konkrétně heřmánkový (manzanilla) a mátový (poleo menta, případně hierbabuena), Španělé si je totiž dávají, když jim něco nesedne na žaludek.

Mléko („leche“)

Ve španělsky mluvících zemích (alespoň dle mé zkušenosti) není vůbec neobvyklé, že si dospělý člověk (zejména před spaním, aby mu během noci nevyhládlo) dá na pití sklenici mléka. Pro nás je to trochu nezvyklé, ale např. při cestě do Mexika jsem byl svědkem, jak se lidé vedle kokakol, káv a džusů na palubě letadla dožadovali právě mléka. Jak se říká, para gustos, los colores, aneb proti gustu žádný dišputát. Ve Španělsku, stejně jako u nás, je dnes trh také plný různých veganských alternativ (mandlové, sojové, ovesné…).

Džusy (zumos)

Španělsko je zahradou Evropy, pěstuje mnoho druhů ovoce, takže není divu, že má i širokou nabídku džusů. Nejoblíbenější je samozřejmě zumo de naranja recién exprimido, tedy „čerstvě vymačkaný pomerančový džus“. Je také považován za velmi zdravý, takže v rodinném prostředí můžete být nabádáni k tomu, abyste jej vypili co nejrychleji, para que no se vayan las vitaminas („aby nevyprchaly vitamíny“), nebo vám může být doporučen lékařem např. při zánětu močového měchýře. Je široce dostupný, v barech (a někdy i v supermarketech, třeba ve Valencii) mají většinou lis, pomocí kterého pomeranče vymačkávají přímo na místě. Džusy se v kavárnách pijí dopoledne, většinou k snídani. Odpoledne už mají „mašinku“ obyčejně vymytou a pomeranče spotřebované. A navíc to prý není moc dobré na žaludek pít džusy odpoledne a večer… tak nevím. Může vás také překvapit fakt, že ke sklenici čerstvého džusu někdy dostanete i balíček cukru a míchátko. To proto, že pomeranče používané na džus jsou někdy „druhá jakost“ a některé várky mohou být dost kyselé, záleží na období a druhu (pomeranče se sklízí devět měsíců v roce a existuje mnoho variant).

Refrescos

Cola, Fanta, Sprite… Přiznám se, že nejsem vůbec fandou sycených nápojů, takže k nim nemám moc co říct. Na můj vkus se ve Španělsku pijí příliš, rozhodně víc než u nás. Zajímavé může být, že zde narazíme na jiné varianty než u nás, takže třeba častější Fanta je spíše ta citrónová. Raději než Fantu volte původem španělskou značku KAS, prý je v ní vyšší podíl ovocné složky a chuťově je lepší. U kokakoly pak existuje nekonečné množství kombinací (bez cukru, ale s kofeinem, bez kofeinu, ale s cukrem atd. atd.), ve kterých se ztrácím. Jediné, na co si potrpím, je Aquarius, velmi rozšířený fitness nápoj, ten někdy kupuju hned po příletu na letišti. Dříve tomu tak nebylo, ale dnes je většina z uvedeného asi k dostání i u nás.

Další

Za zmínku stojí snad horchata, sladká tekutina bělavé barvy, zvláštní zemité chuti, typická pro oblast Valencie. Vyrábí se z hlíz šáchoru jedlého (chufas), vody, cukru, případně mandlí a dalších dochucovadel jako je skořice a podává se chlazená. Ve Valencii na ni narazíte např. v pouličních stáncích a může být docela příjemným osvěžením při procházce rozpáleným městem, ačkoli na můj vkus bývá dost sladká.

Přestože se u nás gazpacho proslavilo jako „studená rajčatová polévka“, faktem je, že je s ním často nakládáno spíše jako se studeným zeleninovým nápojem (obsahuje kromě rajčat většinou i papriku, česnek, vinný ocet a olivový olej), takže se někdy podává i ve sklenicích, koupit ho můžete, stejně jako džus, v tetrapaku. Po gazpachu se shánějte v letních měsících.

Alko

Metla lidstva. Konečně se dostáváme k té asi zajímavější části.

Kdy se pije, kde se pije a jak moc

Začneme od konce. Španělé rozhodně nejsou v popíjení alkoholických nápojů světoví „přeborníci“ jako my, to ale neznamená, že by byli, samozřejmě až na výjimky, abstinenti. Popíjení alkoholu je většinou společenská záležitost spojená s jídlem, oslavami, setkání s přáteli. Zvyklosti se liší místo od místa, generace od generace. Zatímco starší (zejména muži) velmi často popíjí kdykoli v průběhu dne a po malých dávkách, pro běžnou populaci to bývá většinou pátek nebo sobota večer, kdy si někam vyrazí. Jedno či dvě piva po práci během týdne ovšem také nemusí být výjimkou.

Španělsko je země s údajně největším počtem barů a restauračních zařízení na hlavu (neověřoval jsem to, ale ve městě na nějaký bar fakt narazíte takřka na každém rohu, i v těch nejmenších vesnicích se určitě alespoň jeden najde), takže když si budete chtít dát skleničku, určitě nebudete mít problém.

Problémem může být otevírací doba – nedá se jednoznačně říct, jak to s ní je, protože jsou bary a bary. Některé otevírají brzy ráno, podávají i snídaně, kávy… případně kolem oběda a večer pak tapas, jiné se soustředí spíše na drinky a ty bývají otevřeny spíše až večer, a i mezi nimi jsou rozdíly (některé zavírají kolem půlnoci, jiné v pět ráno).

Restaurace pak většinou otevírají v jednu na obědy, zavírají kolem čtvrté a večer znovu otevírají kolem osmé a zavírají po půlnoci.

Pokud jste řidiči a zastaví vás policie s hláškou control de alcoholemia, smíte „nadýchat“ až 0,25 mg/l, takže si před cestou můžete dát cca jedno malé pivo.

Především mládež své alkoholicko-společenské potřeby řeší zejména na tzv. „botellónu“. To si koupíte pytel ledu (ano, ve Španělsku se dá úplně bez problému led koupit, v supermarketu, na benzínce nebo v proslulých velmi praktických, často asijských, prodejničkách obvykle nesoucích název Frutos secos, tedy „sušené plody“, kde najdete vše od ponožek přes základní i nezákladní potraviny po drobné spotřebiče a domácí vybavení), lahev alkoholu a něčeho, čím ho „ředit“ (pokud je to něco silnějšího, ve Španělsku se cokoli nad 20% pije samotné jen velmi výjimečně), plastové kelímky a jde se na věc – u řeky, v parku, na náměstí atd. Ve většině míst je tato praktika zakázána, stejně jako pití na veřejnosti, ale tolerance ze strany autorit je značná a vynalézavost konzumentů také.

Pivo nebo víno?

I když jsou mnohými Španělé považováni především za „vinaře“, není to tak docela pravda. Pití vína je spojeno především s konzumací jídla (ať už v restauraci nebo tapas baru), ale když se sejde skupinka přátel jen tak para tomar algo, většinou si objednají právě pivo, alespoň pro začátek. Pokud následuje větší a slavnostnější večeře, při ní se bude pít nejspíše víno.

Pivo (cerveza nebo birra)

Caña, tubo, doble, tercio, cachi… co kraj, to jiný název pro piva různých velikostí, takže tím vás raději nebudu zatěžovat, s kouzelným slůvkem cerveza si bohatě vystačíte. Podstatný rozdíl je, že se pivo pije po menších dávkách, obyčejně se objednává una caña, ani ne třetinka. Pro mnohé Čechy je to nepředstavitelné, má to ale i své výhody, pivo pijete stále studené, půllitrová dávka by v létě rychle zteplala (to neznamená, že by se velké pivo, jarra, nedalo objednat, jen to není zvykem). Obecně se pivo podává studenější než u nás, sklo se často také namrazuje.

Na rozdíl od nás, Španělé považují točené pivo za to obyčejnější, kdežto lahvové (nejčastěji velikosti 200 ml nebo 330 ml) bývá považováno za to lepší, samozřejmě záleží na značce, za mě jednoznačně vede Estrella Galicia). Za „malé“ točené pivo zaplatíte cca 2-4 eura. V posledních letech také nejsou neobvyklé cervezas artesanales, piva vyráběná „řemeslně“ a jejich kvalita by měla být ještě lepší, taky si za ně ale připlatíte.

Pokud budete chtít pivo bez alkoholu, požádejte si o una sin (myšleno una cerveza sin alcohol) a oni už budou vědět. Bezlepková piva hledejte spíše v supermarketech nebo ve specializovaných obchodech. Příjemnou a osvěžující variantou je clara con limón, pivo smíchané s citronovou limonádou, takže vlastně „radler“. Nejlepší je ta varianta, kterou vám připraví přímo na místě (plechovkové „radlery“ typu Shandy nebo Mixta obsahují méně piva a víc cukru a celkově nejsou tak dobré).

Stejně jako u nás je značka piva součástí místní identity, a kdo nepije s náma, pije proti nám. Jedním z největších „otloukánků“, aspoň co jsem měl tu zkušenost, je sevillské Cruzcampo – obrázek mluví za vše.

Víno

Víno ke Španělsku samozřejmě neodmyslitelně patří, ale jak už bylo řečeno, váže se především k jídlu, a tak není výjimkou, že víno dostanete k jídlu třeba i v univerzitní menze.

Víno se obyčejně nijak neodměřuje, prostě vám nalejí trochu do skleničky. Neočekávejte ale „dvojku“ jako u nás, podávané množství je o dost menší, to proto, abyste si jej mohli lépe vychutnat. Pití vína z tradičních nádob jako je kožený vak bota nebo skleněný porrón je dnes už spíše kuriozitou.

Sklenička stojí okolo tří eur, v denním menu bývá někdy zahrnuto. Museli byste mít velké „štěstí“ abyste ve Španělsku narazili na víno, které by bylo vysloveně špatné. V luxusnějších nebo specializovaných podnicích se můžete zúčastnit degustace (cata de vinos), a úplně nejlepší je pak tzv. vinné párování (maridaje), při němž jsou vzorky vín vhodně nakombinovány s malými porcemi jídla tak, aby vynikly různé chutě, kdo nezažil, neví, o co přichází. A Španělé jsou v tomto oboru opravdu experti.

Druhů je velká spousta, vzhledem k tomu, že klimatické podmínky jsou zde stálejší než u nás a kvalita bývá obdobná z roku na rok, názvy vín se většinou vztahují k vinné oblasti nebo ke konkrétní značce či typu vína spíše než k odrůdě a ročníku. Frankovku, Pálavu a podobné tedy nehledejte, odrůdy pěstované ve Španělsku jsou u nás poměrně neznámé a neobvyklé.

Červená vína jsou samozřejmě vlajkovou lodí a Španělsko patří k jejich předním světovým výrobcům. Mezi nejznámější oblasti patří La Rioja a Ribera del Duero, takže mnoho lidí při objednávání namísto una copa de vino říká rovnou un rioja nebo un ribera.

Bílé víno je sice méně obvyklé, to mu ale rozhodně neubírá na kvalitě. Španělská bílá vína se většinou produkují na severu a jsou velmi lehká a svěží. Rozhodně doporučuji vyzkoušet odrůdy verdejo (zejména z kastilské oblasti Rueda) nebo galicijské albariño. Vynikající je také lehce perlivé baskické txacolí. Mezi nejznámější šumivá vína patří katalánská cava, která se vyrábí obdobnou metodou, jako šampaňské, nejznámější značku Freixenet možná kupujete i u nás a ani nevíte, že je ze Španělska (tedy Katalánska, politiku nechme ale stranou).

Španělsko vyrábí také několik druhů tzv. fortifikovaných vín. Ty se podávají při zvláštních příležitostech, nebo jde o krajovou záležitost. Nejslavnější je vino de Jerez („sherry“) nebo vino Málaga. Zatímco Málaga je spíše sladká, u sherry najdete mnoho typů (velmi zjednodušeně: nejsušší je fino a manzanilla; amontillado a oloroso jsou výraznější, Pedro Ximénez, moscatel a cream pak patří mezi vína sladká). Vino de Jerez je zvláště oblíbené v Seville a okolí, zejména u starší generace. Pokud vyrazíte mimo Andalusii a budete se v baru dožadovat amontillada, velmi pravděpodobně budete mít smůlu. Určitě ale fortifikovaná vína vyzkoušejte!

Poměrně populární jsou i vína aromatizovaná čili vermuty (španělsky vermú nebo lidově někdy marianito). V tradičních barech, případně na tržnicích, bývá k dostání vermut domácí – pokud na něj narazíte, rozhodně neváhejte a objednejte! Velmi pravděpodobně nezůstanete jen u jedné skleničky.

Ani jedno, ani druhé?

Nemůžete-li se rozhodnout mezi pivem a vínem, pak určitě doporučuji sidru! Sidra (vyslovuje se tak, jak se píše), lahodný a osvěžující lehce alkoholický nápoj z jablek, je doma hlavně na severu v Asturii, celkem běžně se pije ale i v Baskicku, Kantabrii a Galicii. Že vám to připomíná Británii nebo Irsko? On ten sever Španělska je jim totiž blíž, než se zdá, a to nejen geograficky.

Někteří tvrdí, že sidra je velmi zrádná. Já takové zkušenosti nemám, ale raději buďte obezřetní, ať neskončíte… někde jinde, než byste chtěli. Možná vám na začátku nebude chutnat, protože je tak trochu cítit jablečným octem, ale když se přes tento začátek „propijete“, určitě ji budete vyhledávat, je to totiž příjemná alternativa k pivu nebo vínu a mnozí ji připisují i léčivé účinky. A nejen proto, pití sidry, ostatně jako i dalších alko nápojů, je společenská událost! Nejlepší je ta „natural“, tedy bez přidaného CO₂ a cukru. Značky jako Gaitero jsou možná dobré jako přípitek na Silvestra s prarodiči, ale chuťové zážitky bych od nich nečekal. A jak že ta společenská událost probíhá? Je to totiž takové „zážitkové“ pití. Ať už doma s přáteli nebo v některé z tradičních „sidreríí“, tu pravou asturskou sidru je potřeba escanciar, tedy nalít do sklenice z vysoké výšky tak, aby se provzdušnila.

Experti to zvládnou i za zády, pro nás smrtelníky k tomu mají Španělé různá „udělátka“ (tzv. escanciador).

Máte pravdu, je kolem toho docela dost „svinčík“, ale v Asturias jsou na to řádně připraveni: v těch nejtradičnějších sidreriích mají zem posypánu pilinami, sidra se také nalévá nad speciální nádobou zvanou cuba („vědro“), takže se podlaha drží jakž takž v suchu (na rozdíl od oné nádoby – ne nadarmo se říká borracho como una cuba, tedy „opilý jako tato speciální nádoba“). Pokud byste se o něco podobného chtěli pokoušet doma, doporučuju vanu nebo sprchový kout (a druhý den hodně větrat, rozlitá sidra prostě úplně nevoní).

Sidra je navíc pití poměrně levné a obyčejné, v supermarketech se prodává v sedmičkových lahvích za 2-3 eura, seženete ji prakticky po celém Španělsku. V baru nebo restauraci ji na jihu ale můžete hledat marně.

„Koktejly“

Bohužel vás asi zklamu, Španělsko v této branži zrovna nevyniká, spíš je tomu na opak (zdůrazňuji, že teď nemluvím o luxusních hotelích nebo podnicích v Barceloně, Madridu nebo přímořských letoviscích, kde samozřejmě narazíte nejen na všechny ty cosmopolitany, tequily sunrise a spol., ale také na prvotřídní autorské koktejly).

Mojito et al.

Zejména v turistických oblastech se vás bary či diskotéky budou často snažit nalákat na una copita gratis („drink zdarma“), např. mojita a podobně. Pokud čekáte koktejl prvotřídních kvalit, opak bývá pravdou, obyčejně je to (pře)slazená voda smíchaná s jakýmsi no name alkoholem (hovorově garrafón). Podobné to může být i v levnějších rádoby koktejlových barech v místech s vysokou koncentrací turismu. Dejte si raději něco jiného, bude vás to také stát méně („koktejly“ budou začínat na cenách okolo 10 EUR).

Cubalibre, combinado

Kdysi mi jeden kamarád říkal, že koktejly mají ve Španělsku tři ingredience a jakmile jich je víc, dávají od toho ruce pryč. Ty tři ingredience jsou nějaký destilát, led a limonáda. Ano, takto Španělé nejčastěji (po pivu a vínu) pijí alkohol, v kombinaci s nějakým „refrescem“, odtud označení combinados. Nemusíte se bát, když si drink (copa, cubalibre nebo cubata) objednáte, připraví jej před vámi, alkohol se odměřuje od oka a rozhodně vás neokradou. Dříve se hodně pila kola s rumem, dnešní nejčastější combinado je asi gin s tonikem (gintonic vyslovováno jakoby anglicky, akorát že Španělé moc neumí „dž“ takže je to něco jako „jintonik“), v tomto směru se mnoho za posledních dejme tomu 15 let změnilo, dnes i v obyčejném podniku často mají na výběr hned několik druhů dobrých ginů (tím určitě nemyslím Beefeater) a různé varianty toniků, v lepších podnicích vám nabídnou i různé příměsi (ovoce, koření).

Kdy je správný čas na combinado? V restauraci jednoznačně po jídle… dojedli jste předkrm (entrante), první chod (primer plato), druhý chod (segundo plato), dezert (postre), pak jste si dali kávu (případně i nějaký likér) a až pak přijde řada na combinados. Moc se nesnažte žádný z chodů přeskakovat, nebude vám to moc platné a asi vás ani nepochopí. Možná jste ale nebyli v restauraci a jen máte v pátek nebo sobotu večer sraz s přáteli, anebo ano, ale někdo navrhne, že se přesunete po večeři jinam. Zde přichází na řadu speciální zařízení, bares de copas. Otevírají cca kolem osmé až desáté večer, plnit se začínají později, nedá se to úplně paušalizovat, někdy zde hraje i hudba, teď je to zatím asi dost omezené.

Agua de Valencia

Jedna ze světlých výjimek španělské koktejlové tradice. Obsahuje čerstvě vymačkaný pomerančový džus, led, již zmiňované šumivé víno cava a trochu něčeho tvrdšího (triple sec, gin, vodku…), dokonalá kombinace. Jen pozor, není to „vodička“ a většinou se nabízí ve džbánech či džbáncích, takže raději si ji objednejte s někým napůl, v horkém letním večeru může velmi rychle stoupnout do hlavy. Vydat se za ní musíte do Valencie, může se stát, že jinde ani nebudou vědět, co to je.

Jak je to se sangríou?

Červené víno, ovoce, voda, led, kapka likéru. Nepátral jsem po tom proč, ale pravda je taková, že sangría je spíše záležitostí turistických letovisk. Španělé ji pijí spíše výjimečně. Osobně jsem měl tu možnost se setkat se sangríou zejména na domácích oslavách. Je ale pravda, že některé modernější bary (a ani nemusí být zaměřené na turisty) sangríu občas připravují – a snaží se ji různě inovovat, takže můžete vyzkoušet třeba sangríu z bílého vína s jablky a podobně. Mnohem častěji, zejména v letních měsících, si místní objednají tinto de verano, nápoj složený z červeného vína, limonády (obyčejně citronová Fanta nebo gaseosa – taková sladká sodovka) a obligátního ledu. Prodává se také už namíchané (např. značka Sandevid), lepší je ale, jako v případě pivní clary, když si ho necháte namíchat na místě.

Calimocho a rebujito

První je kola s vínem (a samozřejmě s ledem), to znáte z mládí, ve Španělsku se pije poměrně dost právě na různých botellónech, fiestách… no nevím, já se tomu rád vyhnu, druhý den z toho bolí hlava. Exotičtější je pro nás zcela jistě rebujito, s ním se ale setkáte asi jen v Andalusii, především na slavnostech zvaných feria (ty si taky nenechte ujít, o nich třeba zas jindy). Jde o kombinaci suchého vina de Jerez se Spritem (vše s ledem, samozřejmě). Na veřejných akcích se obojí prodává většinou ve větších dávkách (půllitrový, někdy i litrový kelímek).

A na konec něco „tvrdšího“

Sem patří licores (likéry) nebo aguardientes (silnější destiláty, doslova „žhavé vody“). Španělsko v tomto ohledu nijak nevyniká a konzumace „čistých“ destilátů je velmi neobvyklá. Pokud přesto k něčemu takovému dojde, nejspíše to bude po dezertu.

Kromě různých komerčních „tlamolepů“ ve stylu Licor 43 jsou v nabídce tradiční likéry orujo (původně destilát z vylisovaných slupek od vína, často toto slovo ale znamená obecně jakýkoli destilát domácí provenience), anís („anýzovka“, nejznámější je asi značka Chinchón), zejména Navarra a přilehlé oblasti vyrábí pacharán (likér z trnek macerovaných v anýzovce) a v Galicii (kromě oruja) můžeme narazit na kávový likér licor café (z kávy a vínovice). V andaluském přístavním městě Motril se také vyrábí třtinový rum ron pálido („světlý rum“), různé lokální speciality ale najdeme všude (zkuste zapátrat, jak na ostrovech, tak v pevninském Španělsku: tu a tam se naskytne příležitost navštívit nějakou místní likérku, jako mně naposledy v Benicàssimu, a stojí to za to, aspoň vyřešíte dárky z cest a nebudete kupovat tretky dovezené z Asie). Mezi nejvíce oceňované destiláty (kterým se ale současná generace spíše vyhýbá) patří vinná pálenka, brandy, zrající v sudech – nejznámější je opět ta z města Jerez de la Frontera.

Colorín, colorado

… este cuento se ha acabado, aneb „zazvonil zvonec a pohádky je konec“. Doufám, že se mi aspoň částečně podařilo přiblížit tuto gastronomicko-společensko-kulturní oblast a navodit touhu po poznávání, a hlavně ochutnávání�.

Určitě jsem na spoustu věcí zapomněl, pokud bych se dopustil nějakých nepřesností, věřím ale, že je čtenáři rádi opraví v komentářích.

Takže… na zdraví a ¡SALUD!

Petr Šlechta

Moje cesta ke španělštině začala už na gymnáziu v Mladé Boleslavi. Nejdřív to měla být „únikovka“ před němčinou, které jsem tehdy měl (neprávem) už pokrk. Měli jsme ale skvělou paní učitelku, která na nás přenesla své nadšení pro španělštinu a španělsky mluvící svět. Po gymnáziu jsem nastoupil na španělskou a anglickou filologii na UP v Olomouci a během studia jsem postupně začal víc a víc pronikat do hispánské kultury, hlavně také díky několika stážím ve španělsku a v Mexiku. Momentálně (stále) studuju v Olomouci, zejména španělskou lingvistiku a překlad, během doktorského studia jsem také dva roky působil jako lektor češtiny na Univerzitě v Granadě. Poslední tři roky působím na Katedře romanistiky na Ostravské univerzitě, kde vyučuju lingvisticky a prakticky zaměřené předměty. Kromě toho také občas překládám anebo se podílím na různých kulturních akcích (tlumočení, jazykový doprovod). No a samozřejmě se snažím využívat každé příležitosti a cestovat, zejména do španělsky mluvících zemí, poslední dobou čím dál více i do Portugalska.

Jestli vám vyhládlo, nezapomeňte si přečíst i článek Petrův článek zde na blogu: Zajdeme na tapas.

FOTO: všechny fotky ze článku jsou ozdrojovány

33 slovíček na procvičení

Chcete se učit španělsky?

Hola, me llamo Ivana Kudrnová a španělština je mým životem. Jsem lektorkou španělštiny, autorkou projektu Španělština do plavek a pomáhám lektorům profesionálně učit (nejen) online v projektu Digitální lektoři. Mám za sebou 16 let praxe, stovky studentů, tisíce hodin a situací. Španělštinu jsem studovala a žila jsem ve španělsky mluvících zemích. Do kurzů dávám své hispánské já a těším se, až probudím to vaše.