Z kaňonu do karantény 2. díl

V minulém díle jste si mohli přečíst o tom, jak Radka cestovala po Peru, i jak se pomalu situace měnila a z dovolené v jihoamerické zemi se začalo stávat drama. A než se holky dostaly z Peru do Prahy musely strávit hodně času hledáním spojů, naučit se vařit peruánská jídla, zjistit, jak skvěle pracuje česká ambasáda v Limě i jak striktní umí být peruánská nařízení.

Druhý den brzy ráno jsme se poprvé spojily s hotlinkou ambasády, kde nám potvrdili, že Peru již přerušilo veškerá letecká spojení s Evropou, ale stále je možné se dostat pryč přes jinou zemi Jižní Ameriky. Na aerolinky se nedalo dovolat, povedlo se to až přítelovi z ČR, který nám úspěšně změnil let na 17.3. v 1:00 ráno přes Brazílii, kde jsme měly asi 10 hodin čekat na navazující let. Koupily jsme ještě letenky ze sousedního města Juliaca do Limy a byly šťastné, že druhý den poletíme domů.

Bylo nám líto, že musíme přerušit cestu předčasně, ale bohužel nikdo netušil, jak se tady virus rozšíří, a kdy bychom se mohly dostat zpět do ČR. Ten den byl krásný. Zašly jsme na výborný oběd, nakoupily suvenýry domů a stihly jsme ještě jeden půldenní výlet do Chullpas de Sullistrami. V domnění, že jedeme na jeden z méně turistických ostrovů, jsme přesvědčili i naše dva známé z treku, aby se k nám připojili. K překvapení nás všech jsme ale skončili na odlehlém pohřebním místě někde daleko od jezera Titicaca ve vnitrozemí. Místo to bylo sice krásné a klidné bez turistů, ale nezbývalo nám nic jiného než se tomu smát – plovoucí ostrovy snad někdy příště.

Těsně před spaním kolem 23 hodin jsme si četly zprávy a prezident právě vyhlásil nouzový stav a s ním úplné uzavření hranic Peru se všemi státy od 16.3. 23:59. S touto novinou jsme ani jedna v noci pořádně neusnula, protože nám bylo jasné, že náš let pouze o hodinu později po plánovaném uzavření hranic je více než v ohrožení!

Ráno vypukla obrovská panika na hostelu a nikdo nevěděl, co má dělat. Všechny lety z Juliacy do Limy byly úplně plné a nebyla téměř žádná možnost dostat se pryč z Puna. My naštěstí letenku měly z předchozího dne a jen doufaly, že se taxíkem dostaneme z hostelu na hodinu vzdálené letiště. Během jízdy mě ale celou dobu něco dráždilo v krku a chtělo se mi hrozně kašlat, ale bála jsem se, aby nás taxikář nevyhodil z auta. On si samozřejmě mého dušení se pod šálou všiml a otevřel dokořán okýnko.

Radši jsem mu nic neříkala, i když mi byla strašná zima. Hurá, jsme na letišti! Byl tam úplný klid, protože pouštěli jen lidi s palubní letenkou. Let proběhl v pořádku a ocitly jsme se na letišti v Limě. Letiště bylo narvané lidmi, kteří doufali, že se dostanou co nejdříve domů. Nešlo tam koupit ani žádné občerstvení, protože téměř všechny obchody už zavřely.

Na informacích nám bylo řečeno, že náš let rozhodně nepoletí, ale nedostaly jsme žádnou oficiální informaci o zrušení letu, takže jsme ještě nepropadaly úplné panice. Chtěly jsme si to ještě ověřit na informační tabuli ve vedlejší hale, ale jakmile jsme se dostaly ven za dveře letiště, už nás nikdy nepustily zpět s letenkou na 17.3.

Proběhl telefonát s ambasádou a bylo nám řečeno, že nám momentálně nezbývá nic jiného než si najít ubytování, dodržovat karanténu a zkoušet volat na aerolinky. Nevěděly jsme, co máme v tomhle zmatku dělat. Nakonec jsme si sjednaly taxíka do bezpečné čtvrti Miraflores a ubytovaly se na jednu noc v jednom hostelu. Jelikož ceny šly hodně nahoru, plánovaly jsme si od dalšího dne najít nějaké cenově přívětivější Airbnb.

Chvíli mi trvalo překonat ten pocit, kdy jsem se hrozně těšila domů a najednou se to všechno sesypalo a nevěděla jsem, kdy se tam vlastně dostanu.

Naštěstí jsme ale byly dvě, tak jsme se pak vzchopily, došly si nakoupit a hledaly Airbnb. Ceny apartmánů vystřelily také nahoru, takže nám hledání trvalo docela dlouho. Hlavně jsme ani nevěděly, na jak dlouho si to máme rezervovat. Nakonec jsme našly pěkný apartmán v blízkosti současného hostelu, rezervovaly ho a zaplatily. Za okamžik mi ale přišla zpráva, že bohužel majitel domu zakázal Airbnb z důvodu rozšiřujícího se viru. Paní Novak, která měla náhodou příbuzné v ČR , byla ale velmi ochotná a nabídla nám jinou adresu. Bylo to sice malé studio s pouze jednou místností, ale nic jiného nám nezbývalo, protože jsme už neměly energii hledat nic jiného. Pořád to bylo větší než můj byt v Praze.

Druhý den ráno po asi tak 10 hodinách spánku jsme si daly snídani s ostatními trosečníky a pak se vydaly o pár bloků dál do nového domova na dobu neurčitou. Nevěděly jsme, jestli přemisťováním neporušujeme zákon, ale cesta „domů“ měla být povolená. Majitel hostelu nám potvrdil, že se můžeme vrátit, pokud by nás správce budovy nepustili dovnitř, takže zadní vrátka byla také zajištěná.

Vše proběhlo v pořádku a úspěšně jsme se ubytovaly ve velmi čistém a plně vybaveném studiu. Jediným problémem byla okna, která moc netěsnila a byla velmi nízko k podlaze, takže jsem měla závratě po každém pohledu z 10. patra dolů.

Upřímně jsme si nemohly na nic stěžovat a mohly jsme být rády, že jsme nezůstaly trčet na letišti, kde zůstalo strašně lidí a armáda je vyhazovala před půlnocí pryč, aby mohli prostor letiště úplně uzavřít.

Postižení nebyli pouze cizinci, ale také samotní Peruánci, kteří se nemohli dostat do svých domovů mimo hlavní město, a neměli peníze na setrvání v karanténě mimo domov. Naši známí ze Švýcarska, které jsme potkaly na treku, zůstali první dvě noci v předraženém hotelu u letiště a neměli možnost dostat se z uzavřeného areálu letiště do cenově přívětivějšího ubytování v centru Limy. Nakonec se nad nimi slitovali samotní policajti a odvezli je do centra oni.

Karanténa v Peru znamenala úplný zákaz vycházení kromě cest pro potraviny, léky, do banky a k doktorovi. Byla téměř přerušena veškerá veřejná i soukromá doprava. Auta mohli řídit se speciálním povolením pouze vyvolení jako např. doktoři. Na ulicích se tvořily dlouhé fronty na velmi omezené autobusové spoje, aby se lidé dopravili do zaměstnání, což bylo vzhledem k šíření viru dost nelogické.

Aby toho nebylo málo, tak další den prezident vyhlásil úplný zákaz vycházení mezi 20:00 a 5:00. Co pak měli dělat lidi, co pracovali do večera a neměli šanci dostat se domů včas? V ulicích ten den vládla strašná panika dle televizního zpravodajství. Po vyhlášení tohoto nařízení vzniklo slavné video „Jak se zbavit manžela“, které obletělo i česká média, kdy manželka pošle manžela pozdě večer s odpadky a nachytá ho přitom policie.

Dny v karanténě byly zpočátku pořád stejné. Ambasáda s námi byla v pravidelném kontaktu a nabádala nás, ať zkoušíme volat aerolinky, že možná plánují nějaké náhradní lety. Hlavní náplní dne tedy byla snaha dovolat se na leteckou společnost, ale zbytečně jsme tím marnily čas a malém se zbláznily z dokola opakující se hudby. Linka byla stále obsazená a když už to náhodou někdo zvedl, tak neměl žádné nové informace. Dokonce na české lince ani nevěděli, že z Peru nelétají letadla. Jakákoliv zpráva o možném letu se ukázala jako planý poplach.

Trn z paty nám vytrhl až prezident, který 22.3. zakázal plánování jakéhokoliv komerčního letu a opustit Peru mohly už jen vládní záchranné lety.

Popravdě řečeno se nám trochu ulevilo, protože jsme mohly vzdát každodenní boj s tou příšernou melodií, ale na druhou stranu jsme byly odkázané už jen na pomoc státu. Během karantény ambasáda sbírala veškeré informace o uvízlích občanech, aby mohla vyjednávat s peruánskou vládou. Vznikla také skupina na facebooku „Uvízlí v Peru“ sdružující české trosečníky, která sloužila hlavně pro sdílení informací ohledně repatriačního letu a samozřejmě také pro šíření poplašných zpráv a paniky.

Nebudu lhát, že kromě nakupování a vaření se právě facebookové stránky ministerstva zahraničí a ambasády staly hlavní náplní naších dnů. Bály jsme se, abychom něco neprošvihly a nezůstaly tady navěky. Hlavní komplikací pro vypravení letu byla za prvé peruánská vláda, která dlouhou dobu nechtěla udělit žádné povolení, a za druhé roztroušenost občanů po celém Peru, kteří se neměli jak dostat do hlavního města.

Ambasáda tady ale odvedla skvělou práci a byla schopná v rekordním čase přemístit většinu občanů do Limy a přes všechny komplikace vypravit repatriační let dne 28. 3.

Let byl definitivně potvrzen až večer před odletem, zpracovaly jsme tedy veškeré naše zásoby z lednice, vyrobily si roušky z omezených zdrojů a rychlostí blesku sbalily zavazadla. Druhý den nás čekalo více než 20 hodin v letadle s mezipřistáním v Mexiku, Kanadě a Islandu. Komu se kdy poštěstí, že může letět vládním letem přes půlku světa?

Radka Steklá

Hola! Jsem Radka a žiju cestováním, tancováním, dobrým vínem a jídlem! Není tedy divu, že se ze mě již na střední škole stala frankofilka prahnoucí po studiu cestovního ruchu. Na vysoké škole jsem dostala chuť naučit se nový cizí jazyk a španělština byla kvůli podobnosti s francouzštinou jasná volba. Hodiny španělštiny jsem si zamilovala už od prvního semináře díky skvělé lektorce Olze Vilímkové, která byla učitelkou v Peru, a dokonce tam založila nadaci na podporu indiánských dětí. Její vášeň pro Peru přenesla i na mě a já od té doby nechtěla nic jiného, než se naučit aspoň trochu španělsky a vyrazit na výzvědy.

I když byl můj peruánský sen částečně splněn, se španělštinou se rozloučit nehodlám!

Chcete se učit španělsky?

Hola, me llamo Ivana Kudrnová a španělština je mým životem. Jsem lektorkou španělštiny, autorkou projektu Španělština do plavek a pomáhám lektorům profesionálně učit (nejen) online v projektu Digitální lektoři. Mám za sebou 16 let praxe, stovky studentů, tisíce hodin a situací. Španělštinu jsem studovala a žila jsem ve španělsky mluvících zemích. Do kurzů dávám své hispánské já a těším se, až probudím to vaše.