Jak být matkou v Mexiku a nezbláznit se z toho: když TO začne mluvit

Protože Eva Kubátová má na blogu Španělština do plavek skoro víc článků než já (má jich na svém kontě už 5 a už se sem skoro nevejdou) musela si založit blog svůj: Mexikopedii, každotýdenní dávku mexických podivností. Pro mne jako věrného čtenáře cestopisů a blogů, je to to nejlepší, co se mohlo stát. Trochu jsem se bála, že přijdu o svoji blogovou hvězdu, ale ne. A tak tu dnes mám další pokračování seriálu: Jak být matkou v Mexiku a nezbláznit se z toho (tady je první díl a tady druhý). Dneska to bude o bilingvismu její malé slečny Anči.

Kdysi dávno mi zazvonil telefon a tam paní profesorka Andrésová z Gymnázia Budějovická. Ta, kterou jsme měli "pouze" na seminář o Latinské Americe. Mimochodem z těchto zápisků se dalo čerpat celých následujích asi milión let na vysoké škole. Ale zpět! Zazvonil telefon a paní profesorka se ptala, jestli mi nevadí, že dá moje číslo Evě, že by se chtěla optat, jak se mám v Olomouci na španělské filologii. Nevadilo mi to a za chvíli mi volala Eva. Znala jsem ji z chodeb, věděla jsem, že je praštěná, ukecaná, veselá, že byla v Granadě a že skvěle zpívá a nic víc... To se za pár měsíců změnilo. Eva je totiž skvělá! A je jeden z nejlepších parťáků na studium (Františku a Lucko, vy samozřejmě taky!) a hlavně je pro každou legraci.

Nikdy jsem nepochopila, jak to všechno zvládala kombinovat a jet na plno - ve škole na všech svých oborech, v práci, které měla až nad hlavu. Pak jsem ji jednou řekla, že jsem těhotná a ona jednou, že bude žít v Mexiku. Uteklo to. Měla jsem tu skvělou příležitost provázet její novou velikou mexickou rodinu po Čechách pár dnů před česko-mexickou svatbou. A pochopila jsem, že to bude jízda. Zkombinovat české a mexické zvyky, prostředí, jídla, češtinu a španělštinu. Teď to dělá jejich dvouletá Anča. A jak ji to jde?

Jak být matkou v Mexiku a nezbláznit se z toho: když TO začne mluvit

Před rokem a kousek jsem si Vám tu vylívala srdíčko nad tím, jaký bizár nás tu v Mexiku obklopoval během těhotenství a po narození miminka. Proběhly oslintané červené nitě proti škytavce, hlávkový salát ve vaničce pro lepší spaní či čarodějnice pojídající nemluvňata. To se mi to tehdy smálo! Jsem neměla ani to nejmenší tušení, co za situace nastane, až malá plavčice (které její dědeček s láskou říká „TO“) začne mluvit. Dneska jí jsou dva roky a je to vážně jízda.

Lingvistika plynařů a popelářů

Měla jsem to tušit, když jedním z prvních slov bylo „el gaaaaaas“, doprovázené typickým pohybem ruky srolované do ruličky, aby to pěkně znělo z ulice až do nejvyšších pater okolních domů. Tady v Mexiku se totiž snad půlka věcí, co běžně potřebujete, prodává hulákáním. Po plynařích s „el gaaaaas“ (ach, není nad to, když vám roční dítě hned po ránu imituje namakaného padesátníka) přišlo zakrátko i obligátní „laaaa basuraaaaa“ od popelářů svážejících odpad. Protože v Mexiku totiž na ulicích nejsou popelnice, takže i obyčejné vyhození odpadků se stává poetickým operním duetem, ve kterému na zvučné „laaaaa basuraaaa“ odpovídáte vykloněním hlavy ze dveří či okna obdobně zvučně proneseným „ciento cuatroooooo, pooooor favooooor“, tedy číslem vašeho bytu, načež se vám v optimálním případě dostane operní odpovědi „ya voooooy“, tedy „už jdu“. Pokud to zůstane bez odpovědi, radím vám vaši část sóla zopakovat, jinak se taky může stát, že vám tašky s odpadky velmi nepoeticky zůstanou hnít za dveřmi.

Geniálně zvuky Mexico City (a plynovou situaci) shrnul Andy Coldwell, jehož španělština sice možná není dokonalá, ale velmi správně říká, že volání plynařů je „un sonido inolvidable“, tedy „nezapomenutelným zvukem“. Mrkněte, jak ho klucí od plynu učí hulákat „po našemu“. A z obyčejného nákupu plynové bomby udělá malé kulturní dobrodružství:

Ty to dítě znáš???

Ale to jsem se odklonila od tématu. Další kulturní střety přijdou hned ve chvíli, kdy dítě spatří obrovskou zábavu v mávání z kočárku (a že naše Anča si vytunila pozdrav přímo královský, protože namísto mávání kynula) a doprovázela to hlučným „pápá“. Mno, do té chvíle všechno v pořádku, jen kdyby „papá“ ve španělštině neznamenalo „tatínek“. A když k tomu přidáte, že se obracela svými pozdravy a mrkáním hlavně na příslušníky mužského pohlaví (po kom to tak má?), nespočetněkrát jsme byli svědky dobře mířeného dloubnutí loktem do oblasti žeberní ženou doprovázející zdraveného muže, ruku v ruce se kterým vždy přicházelo dobře slyšitelné syknutí: „Jak jako že tatínku? Ty to dítě znáš?“

Pančelka je prso

Další prima dávka nedorozumění přichází ve školce (tady totiž děti chodí do školek a jesliček o mnoho dříve než v Česku, eh, v drtivé většině případů hned po šestinedělí, ale naše plavčice si počkala až do roka a kousek). Pančelkám říkala „teta“, čímž je degradovala na ženské ňadro. Když se pak hromadně učili na nočník, vítězoslavně hlásila „caca“, dle českého „kakat“, což má ale v Mexiku hanlivý nádech a ve školkách se tak preferuje elegantnější výraz „popó“. Když se její spolužačka Alalya flákla do nohy o skluzavku, začala jí foukat na bolístku se slovy „malá malá“, což milou Alayu ještě víc rozbrečelo, protože si myslela, že jí říká, že je „zlobivá“, tedy „mala“. Inu, s pančelkama si vyměňujeme poměrně čilou písemnou komunikaci v Ančině sešitku, kde nám hlásí, „že by bylo moc prima, kdybychom doma neříkali kaka ale popó, protože to rozrušuje ostatní děti“.

Není mami jako mamey

Ale nemyslete si, platí to i opačně. Kamarádce Ivě říkal její tříletý syn Tenoch namísto „mami“ „mamey“, dle místního exotického ovoce. Klasicky se mu pak motá gramatika a na návštěvě českých prarodičů prohlašuje věty jako „jsem plavando“ dle vzoru „estoy nadando“ či hlásí sama sebe „zametando“. Po návratu po třech měsících z Čech si ho museli ve školce házet do Google Translatoru a prý jim to docela dobře frčelo. No a dneska Tenochkova pančelka na angličtinu zná všechny barvy česky a umí počítat do desíti. Ta Ančina jí zase ráno zdraví českým „ahoooj“ a podezřívám ji ze závislosti na Studentských pečetích s malinovou příchutí.

Štědrost za deset pesos

Kapitolou samou pro sebe je pak další stupeň místních tlampačů – hulákající mexická kultura se totiž zaryje i to toho nejmenšího dětského mozečku s rychlostí Nikiho Laudy v nejlepších letech a obyčejným „el gaaaaas“ to vážně nekončí. Plavčice sice není ještě v takových lingvistických výšinách, aby opakovala celé věty (limituje se zatím jen na popěvek provázející rozbíjení piñaty), ale malí prďáci od bývalé paní konzulky rádi pobíhali po parku za zvuku „Se compran colchones, tambores, refrigeradores, estufas, lavadoras y todo el fierro viejo que vendan“, tedy prostě a jednoduše pojízdného sběrného dvora, jehož hlásná trouba je dalším nezapomenutelným zvukem hlavního města, však posuďte sami:

Když se jali rozdávat sušenky, mé tehdá ještě bezdětné srdce plesalo nad jejich štědrostí, načež se ozvalo obchodnické „diez pesos te vaaaale, diez pesos te cueeeeesta“, hláška prodavačů z metra, co za deset pesos prodávají od pilníků na nehty přes omalovánky až po nabíječky všeho druhu, a v dětském hlásku dostala, věřte mi, naprosto nový rozměr.

Ryba haf nedělá

Ale ne všechno je jedna velká prča. Dát dětem vztah k české kultuře při životě v Mexiku není vůbec snadné. Při krajanských setkáních na Velvyslanectví se přes všechnu snahu děti vždycky přikloní ke španělštině, která je pro ně herním jazykem. Pramálo českých dětí tu česky mluví dobře, vzdálenost tady prostě hraje velkou roli a bez pravidelných návštěv babiček a dědečků (a chvála bohu za WhatsApp a Skype!) by to prostě nešlo. Ale ať tak či tak, krásnou tečku za bilingvní výchovou tuhle udělal právě Tenoch při živé komunikaci tříleťáka s dvouleťačkou o jeho kasičce ve tvaru plyšové ryby. Anča: „To je ryba.“ Tenoch: „Ryba? No no no, to je pez.“ [pez je španělsky ryba] Anča: „Pes? Haf haf?“ Mno, ale domluvili se i tak. Ale je to teda hukot, to vám povím.

Eva Kubátová

Když mi bylo asi deset let, vzala mě maminka na dovolenou na Kanáry a já z kapesního slovníku zuřivě biflovala větičky, abych si mohla v hotelovém báru objednat „fresas con nata“, jahody se šlehačkou (a s deštníčkem, to dá rozum). Od slovníku to už pak byl jen krok na dvojjazyčné česko-španělské gymnázium, a odtud už jen krůček ke studiu španělské filologie na Univerzitě Palackého v Olomouci. A když mi Ivanka, autorka konceptu Španělštiny do plavek, říkala o tom, že studium iberoamerikanistiky v Praze na Karlovce je moc prima, řekla jsem si, proč ne, a šla si rozšiřovat latinskoamerické obzory. Pak jsem už ve stejných vodách zůstala a roku 2017 jsem dokončila doktorské studium závěrečnou prací, ve které se to hemžilo piráty a bukanýry.

Inu a kdyby se mě někdo před pěti lety zeptal, kde rozhodně nebudu nikdy žít, Mexiko by bylo na druhém místě pomyslného žebříčku, ale jen proto, že na prvním by byl Afghánistán. Tak šíleně stereotypní představu jsem o této zemi měla. Ale stalo se, že jsem se do Mexika vypravila na archivní výzkum právě ke zmiňované doktorské práci, a zamilovala jsem se. Do prašné oranžové půdy, co se zdvihá mezi opunciemi, do vlhkého pralesa, který z hor klesá k běloskvoucím plážím, do nezapomenutelných lidí, kteří dokážou dát do úsměvu naprosto všechno. A tak se logicky stalo i to, že tahle láska k Mexiku přerostla v lásku k Mexičanovi, se kterým máme česko-mexické miminko, a můžu tak zažívat kulturní rozdíly i v rovinách dříve nepoznaných. Mexikem už žiju spoustu let a ona láska se postupně přetransformovala v projekt Mexikopedie, ve kterém vás ráda zavedu do svého světa, plného (rozhodně nejen) sombrer a kaktusů. A povím vám i tajemství – do roka a do dne bude Mexikopedie na pultech českých knihkupectví. Ale pst, nikomu to neříkejte :)

Chcete se učit španělsky?

Hola, me llamo Ivana Kudrnová a španělština je mým životem. Jsem lektorkou španělštiny, autorkou projektu Španělština do plavek a pomáhám lektorům profesionálně učit (nejen) online v projektu Digitální lektoři. Mám za sebou 16 let praxe, stovky studentů, tisíce hodin a situací. Španělštinu jsem studovala a žila jsem ve španělsky mluvících zemích. Do kurzů dávám své hispánské já a těším se, až probudím to vaše.