Interkulturní pohádka o Panně Marii Guadalupské
Mám ráda pohádky. Jako malá jsem je četla, jako velká jsem o nich psala bakalářskou práci, jako větší jsem se o nich zajímala ve dvou diplomkách a teď bych se o ně měla zajímat dizertaci. Ale místo toho, jsem si vymyslela projekt Španělština do plavek.
Eva Kubátová už pro tento blog napsala dva články a do konce roku na vás dva ještě čekají - dnešní o Panně Marii Guadalupské a příští týden o tom, jak se kloubí moderní santaklausovské vánoce s indiánskou tradicí. Mám pocit, že by Eva měla zanechat své kariéry překladatelky a tlumočnice a stát se spisovatelkou.
Nezapomeňte na adventní kalendář, dnešní článek je totiž jedním z okének. Klidně si napište o další. Ať vám nic neuteče.
Interkulturní pohádka o Panně Marii Guadalupské
Kapitola první: Byla nebyla Panna Marie
Bylo nebylo, za oceánem hlubokým jak duše největších hříšníků, horami vysokými, že skoro nebe se dotýkaly, téměř na úpatí sopek Popocatépetl a Iztaccíhuatl, jejichž legenda vypráví o věčné lásce (ale o tom jindy), se skvělo město Mexiko. Ono město, jež Češi znají pod anglickým názvem Mexico City, avšak staří Aztékové mu říkali Tenochtitlán. A právě v tomto městě, pod vrškem Tepeyac, jednoho slunného prosincového sobotního dne roku 1531 (bylo konkrétně 12. prosince a ne, neexistuje věrohodný důkaz o tom, že bylo zrovna slunečno, ale do naší kapitoly „Bylo nebylo“ se nám to hodí lépe), pásl spokojeně své ovečky indiánský pastýř Juan Diego. Co se ale nestalo – najednou slyšel ženský hlas volat své jméno. „Měl jsem si vzít čepici,“ říkal si (pravděpodobně) Juan Diego, „asi jsem chytil úžeh.“ (Vidíte? Tady se nám právě hodilo to, že bylo slunečno…). Ale ne, nebyl to úžeh, ale bylo to zjevení překrásné ženské postavy, oblečené v nádherném rouchu, jež ve slunečním svitu zářilo vůkol (vida, i tady se nám to sluníčko šikne) a svým nadpozemsky líbezným hlasem pravila: „Honzíku,“ (další „aha“ moment, protože i v mexické mytologii a historii hrají svou roli Juanitos, neboli Honzíci), „Ty, kterýs nejmladší z mých synů,“ (protože přece indiánský pastýř už dávno konvertoval ke katolické církvi a přijal dokonce španělské jméno, to je přece jasné), „jsem Panna Marie, matka jediného pravého Boha, pro kterého má cenu žít. Z hloubi srdce si přeji, aby právě na tomto místě byl mi postaven chrám, ve kterém budete projevovat mi náklonnost a lásku svou. Utíkej za panem biskupem, Honzíku, a vyřiď mu má slova.“ Tak pravila Panna Marie a Juanito se fofrem rozběhl, ovečky neovečky, z vršku dolů, aby se mu z hlavy nic cestou nevykouřilo.
Co se ale nestalo – pan biskup Juanitovi nevěřil ani nos mezi očima (hmmm, zajímavé, že by odmítnutí vlastním souvěrcem?), a tak se Juanito odebral domů s nepořízenou. Cestou dumal, jak by to nejlépe zaonačil, aby mu uvěřili, snad proto, že se bál, aby mu zjevení nepřišlo vylát. Najednou se ale u cesty zvedl vír prachu (ach ne, to je zas z jiné pohádky)… Eh, tedy najednou se (dejme tomu) objevila oslňující záře a Juanito znovu spatřil Pannu Marii. Chvíli setrvali v družném rozhovoru a Juanito jí vylíčil, jak zlý na něj pan biskup byl a že mu nevěřil. Takže mu Panna Marie poradila (protože přece se nepotáže s nepořízenou znovu, že ano), aby se na vršek Tepeyac vypravil následujícího dne znovu, a ještě jednou zkusil pana biskupa přesvědčit. A tak se stalo.
Inu ale biskup byl hlava tvrdohlavá a nedal se jen tak nalákat na zjevení. Řekl Juanitovi, že mu má od Panny Marie donést nějaký důkaz, protože jinak se tedy on rozhodně žádný chrám stavět nechystá. Juan Diego z toho byl dost na větvi, ale šel na vršek a zjevení to ještě zatepla vyklopil. A Panna Marie jen lehce pokrčila čelo (protože dáma se přece nerozčiluje) a poslala pastýře natrhat růže z nedalekého záhonku, a aby je prý donesl panu biskupovi. Juan Diego už z toho všeho byl zjevně tak paf, že se ani nezamýšlel nad tím, co biskupovi pomůžou růže, ale když Panna Marie zavelela, tak šel a natrhal pořádný puget. Aby se mu kytky cestou dolů nepolámaly, schoval je pod svůj pláštík, a uháněl za biskupem. Ale jaké bylo překvapení nejen Juana Diega, ale i nevěřící Tomáše, eh, tedy biskupa Zumárragy, když se pastýř jal vytasit kytici a namísto ní se na jeho plášti skvělo vyobrazení oné překrásné Panny Marie, s lehce osmahnutou (aka indiánskou či mestickou) tváří, bez dítěte v náručí (protože vysvětlit Indiánům Ježíška, to už by byl další level) a v oné blyštivé tunice přes ramena stojící na srpku měsíce, podpíraného andělíčkem. Biskup vystavil onen pláštík na místě, které Panna Marie vyznačila jako optimální pro svůj budoucí chrám, a už jen netrpělivě očekával první poutníky, co se mu přijdou poklonit.
Kapitola 2: Indiánská verze „Bylo nebylo“
A teď si představte, kdybychom do onoho zjevení zakomponovali ještě předkolumbovský kontext. Juan Diego se v něm nejmenoval Juan Diego, ale svým původním indiánským jménem Cuauhtlatoatzin, a patřil k etniku chichiméků. Jeho jméno v domorodém jazyce nahuatlu znamená „mluvicí orel“. Tak říká Nica Mopohua, text ze 17. století, který vypráví o mariánských zjeveních. Text je součástí knihy pod obšírným indiánským názvem Huei tlamahuizoltica omonexiti in ilhuícac tlatohcacihuapilli Santa María Totlazonantzin Guadalupe in nican huei altepenáhuac México itocayocan Tepeyácac (tedy v překladu z nahuatlu „Velkým zázrakem zjevila se královna nebes, naše překrásná matka Svatá Marie z Guadalupe, v blízkosti vysoké hory v Mexiku, která Tepeyacac zove“). A právě tento chichimécký pastýř se nechal roku 1524 pokřtít františkány, aby se o několik let později stal zlomovým elementem v náboženském směřování španělských kolonií v Novém světě.
A rovněž si představte, že zrovinka onen vršek Tepeyac byl náboženským centrem kultu bohyně země a plodnosti Coatlicue (některými nazývaná také jako či Tonantzin, tedy jménem, které se později užívalo také pro Pannu Marii Guadalupskou) ještě dávno předtím, než na kontinent dorazili Španělé. Právě sem směřovala veškerá etnika z Mexického údolí, tedy Středního Mexika. Františkánští mniši si byli tohoto kultu velmi dobře vědomi a na místě původního chrámu bohyně Coatlicue, který padl při konkvistě, postavili malou kapličku. A světe div se, Indiáni mířili k vrchu Tepeyac i nadále, avšak nyní se postupně měnil jejich cíl z předkolumbovské bohyně, skrz zjevení Panny Marie až právě ke guadalupánskému kultu. Náhoda? Nemyslím si.
Kapitola 3: Trocha španělského (velmi stručného) kontextu
Dejme si teď obě předchozí kapitoly dohromady a přidejme k nim špetku španělského koloniálního kontextu, ať máme příběh kompletní. Psala se třicátá léta šestnáctého století a konkvista území dnešního Mexika už byla dokončena (vzpomeňme na Hernána Cortése a jeho tažení proti Aztékům). Bylo tedy načase přistoupit k evangelizaci místního obyvatelstva, aby byl celý proces dokonán. K tomuto účelu byly přizvány do místokrálovství Nové Španělsko žebravé řády, které se po další staletí staraly o duševní potravu svých oveček. A dle všeho jim nejvíc k ruce byl právě synkretický kult Panny Marie Guadalupské, který spojoval „příjemné s užitečným“, tedy překrýval původní kult/y novým katolickým „božstvem“.
Kapitola 4: Vládkyně Amerik, co drtí hlavu hada
Panna Marie Guadalupská byla papežem Piem X. prohlášena za patronku celé Latinské Ameriky, Pius XI. ji pak nazval „matkou všech Amerik“ a aby těch Piů nebylo málo, tak Pius XII. ji pojmenoval „vládkyní Amerik“. Dnes je kult Panny Marie Guadalupské oslavován nejen v Mexiku, ale prakticky celé Latinské Americe, a dodnes se kupí zvěsti o zázracích vykonaných právě díky vroucím modlitbám. Jak jste již jistě pochopili z téměř pohádkového úvodu, celý kult je podrobován detailní kritice ze strany více ateisticky smýšlející populace, která ho často nazývá „nejdokonalejším katolickým výmyslem“ a podtrhuje především onu dokonalost souhry náhod při „náhradě“ předkolumbovské bohyně katolickou ikonou, spolu s násilným potřením původních kultů konkvistou. Tvrdí se, že ona látka z Juan Diegova pláště, na kterém Panna Marie kdysi v šestnáctém století přinesla důkaz o své existenci, je původní, a každoročně se mu přichází poklonit miliony poutníků a věřících, ale neexistuje pro to (pro změnu) žádný vědecký důkaz. Věřícím to však ani za mák nevadí, však také ne pro nic za nic pod její vyobrazení museli nainstalovat jakýsi „plochý eskalátor“ či prostě pojízdný chodníček, který jezdí sem a tam pod obrazem, aby se věřící neštosovali do davů a na každého se dostalo.
Rovněž původ přízviska „Guadalupská“ je předmětem kontroverzních vysvětlení. Ačkoliv by se na první pohled/poslech dalo říci, že Guadalupe je prostě a jednoduše jméno pocházející ze španělštiny, i zde se nabízí synkretické vysvětlení. Výraz může pocházet z nahualského slova „coatlaxopeuh“, který je vyslovován právě podobným způsobem jako Guadalupe, a proto bylo zvoleno ono poměrně rozšířené španělské jméno. Naopak význam onoho domorodého slova „ta, která drtí hlavu hada“ někteří vztahují k mýtu o Quetzalcoatlovi, opeřeném hadovi. Ale tímto etymologické varianty rozhodně nekončí, naopak nabízí poměrně přehršel dalších možností a vysvětlení, mezi kterými si vybere rozhodně každý, samozřejmě pokud o to stojí. Protože víra často nepotřebuje tunu vysvětlení.
Kapitola 5: Odpadky a otázky
Od konce listopadu každého roku plynou do Mexico City miliony poutníků, směřujících právě na úpatí onoho vršku Tepeyac, který stál na počátku našeho příběhu. Každoročně za sebou zanechají téměř dva tisíce tun (!) odpadků, toulavé psy nepočítaje. Jak se blíží datum 12. 12., město upadá do stále většího dopravního chaosu, jak po hlavní tepně Eje Central putují (často po kolenou) věřící k bazilice Panny Marie Guadalupské. Vzdálenost není důležitá, někteří putují, ať už po svých, na více či méně umně vyzdobeném bicyklu, autem či napůl stopem, ze středoamerických republik. Ještě dnes mám v paměti, jak jsem před několika lety projížděla Guatemalu a jižní cíp Mexika právě v týdnech před tímto významným katolickým svátkem, a s hrůzou v očích pozorovala, jak se ve dne v noci řidiči autobusů vyhýbali poutníkům na cestě za svou náboženskou modlou. Stejně tak nikdy nezapomenu na ty nervy, když mi stanovili termín porodu právě kolem oslav Panny Marie Guadalupské, a já se málem dávala na modlení, abych nerodila právě v ten den, protože fakt, že baziliku máme necelé dva kilometry za domem, by způsobil pravděpodobně porod v taxíku či možná někde na chodníku, odkud bychom se nebyli kvůli davům poutníků schopni kamkoliv dokodrcat.
Panna Marie Guadalupská zaštítila náboženskou konkvistu a definitivní přerod původních náboženství v katolictví. Neoddělitelně také doprovodila mexický boj za nezávislost proti španělskému koloniálnímu systému – právě pod standardou Panny Marie Guadalupské započal tento boj roku 1810 kněz Miguel Hidalgo y Costilla. Paradox je tu nasnadě – Španěly „importovaná“ a umně do celého spektra společenských vrstev „zapracovaná“ Panna Marie coby patronka nově vznikajícího samostatného státu, který v sobě stále cítí předkolumbovské kulty a zlobu vůči koloniálnímu teroru. Ale jak už jsem říkala, víra často nepotřebuje hlubokomyslná vysvětlení. Mexičané dodnes Španěly příliš nemusí, často vůči nim vnímají právě ona staletí útlaku. Otázku původu „své“ Panny Marie Guadalupské si však v zásadě nepokládají. Proč také, když jim po staletí tak dobře slouží?
Poznámka pod čarou: Legenda o zjevení Panny Marie Guadalupské byla (jak vidno) pro účely tohoto článku pokrácena a lehce upravena. Ironický tón vyjadřuje osobní názor autorky, plynoucí z ateistického přesvědčení, nicméně nemá za cíl jakkoliv urážet věřící tohoto mariánského kultu, k nimž jako k osobám a k jejichž přesvědčení, má autorka hluboký respekt. Rovněž nelze vyloučit, že z důvodu popularizačního charakteru tohoto článku nedošlo k žádnému zkratkovitému vysvětletní. Pokud ano, přijměte prosím mou hlubokou omluvu.
Eva Kubátová
Když mi bylo asi deset let, vzala mě maminka na dovolenou na Kanáry a já z kapesního slovníku zuřivě biflovala větičky, abych si mohla v hotelovém báru objednat „fresas con nata“, jahody se šlehačkou (a s deštníčkem, to dá rozum). Od slovníku to už pak byl jen krok na dvojjazyčné česko-španělské gymnázium, a odtud už jen krůček ke studiu španělské filologie na Univerzitě Palackého v Olomouci. A když mi Ivanka, autorka konceptu Španělštiny do plavek, říkala o tom, že studium iberoamerikanistiky v Praze na Karlovce je moc prima, řekla jsem si, proč ne, a šla si rozšiřovat latinskoamerické obzory. Pak jsem už ve stejných vodách zůstala a roku 2017 jsem dokončila doktorské studium závěrečnou prací, ve které se to hemžilo piráty a bukanýry.
Inu a kdyby se mě někdo před pěti lety zeptal, kde rozhodně nebudu nikdy žít, Mexiko by bylo na druhém místě pomyslného žebříčku, ale jen proto, že na prvním by byl Afghánistán. Tak šíleně stereotypní představu jsem o této zemi měla. Ale stalo se, že jsem se do Mexika vypravila na archivní výzkum právě ke zmiňované doktorské práci, a zamilovala jsem se. Do prašné oranžovépůdy, co se zdvihá mezi opunciemi, do vlhkého pralesa, který z hor klesá k běloskvoucím plážím, do nezapomenutelných lidí, kteří dokážou dát do úsměvu naprosto všechno. A tak se logicky stalo i to, že tahle láska k Mexiku přerostla v lásku k Mexičanovi, se kterým máme česko-mexické miminko, a můžu tak zažívat kulturní rozdíly i v rovinách dříve nepoznaných. Ráda vás ve svých článcích zavedu do svého světa, plného (rozhodně nejen) sombrer a kaktusů.
A příště se podíváme na období před Vánoci v Mexiku.
Chcete se učit španělsky?
Hola, me llamo Ivana Kudrnová a španělština je mým životem. Jsem lektorkou španělštiny, autorkou projektu Španělština do plavek a pomáhám lektorům profesionálně učit (nejen) online v projektu Digitální lektoři. Mám za sebou 16 let praxe, stovky studentů, tisíce hodin a situací. Španělštinu jsem studovala a žila jsem ve španělsky mluvících zemích. Do kurzů dávám své hispánské já a těším se, až probudím to vaše.