Pouť k mysu svatého Vincence
Když s mne Vlaďka ptala, jestli beru články i o Portugalsku. Neváhala jsem s odpovědí ani vteřinu. Proč? 3 důvody - 1. Vlaďka píše skvěle, 2. článek vás inspiruje, 3. s Portugalskem mám nevyřízené účty - ještě nikdy jsem tam nebyla a moc chci. Proč jsme se jinak 5 let tu portugalštinu učila? Vyrazme tedy dnes společně a slibme si, že v tomto roce, v roce 2022 si něco splníme. Třeba se naučíme portugalsky. Teda španělsky, když už jste u mne na blogu.
Pouť k mysu svatého Vincence
„Pouť na dlouhé vzdálenosti ke svatý místům očišťuje od špatných skutků,“
vysvětluje Brad Pitt ve filmu Sedm let v Tibetu. „Je to očišťovací proces a zároveň zmenšování ega,“ píše o putování Steven King v knize Svědectví. Nevím, jestli má pouť skutečně moc očistit hříchy a zmenšit ego, ale vím, že má moc člověka změnit. Na začátku října jsem se vydala do Portugalska, na známou „Rota Vicentina“, především abych zažila, jaké to je jít 230 kilometrů sama se sebou.
Rota Vicentina se může jít několika způsoby. Existuje historická cesta, která vede vnitrozemím a začíná v Santiago do Cacém, nebo můžete vyjít z Porto Covo po rybářské stezce podél pobřeží Atlantiku. Já jsem propojila obě. Vyšla jsem ze Santiago do Cacém, čtyři dny pochodovala přes hory, pastviny a eukalyptové lesy do Odemiry, tam jsem zahnula směrem na Odeceixe, kde jsem se napojila na rybářskou stezku a konečně se vykoupala v oceánu. Obě trasy jsou dobře značené, jednotlivé etapy od sebe dělí maximálně 29 kilometrů, některé etapy jsou tak krátké, že dvě s klidem spojíte do jedné. Každý úsek cesty vás zavede do ještě roztomilejšího městečka, než bylo to předchozí, ubytování je hojnost a teploty říjnu dosahují příjemných 28 stupňů. Také čím jižněji jdete, tím je teplejší oceán a větší vlny. Osobně se raději utopím, než abych nevlezla do burácejícího Atlantiku, když už u něj jsem, ale určitě je na místě velká obezřetnost a respekt.
Prvních pár dní bojuju se samotou. Některé dny nepotkám kromě koz a psů jinou živou duši. Samota mi dává téměř věčný prostor pro debaty s lidmi, kteří se mnou zrovna nejdou. Potvrzuje mi to kluk z New Yorku, se kterým mám asi deset kilometrů společnou cestu. Také on si povídá v hlavě se svými přáteli, a dokonce se u toho rozčiluje, smějeme se tomu. Moji imaginární společníci umlkají třetí den, zaplaťpánbůh.
Zpočátku neznámá portugalská krajina se začíná postupně zabydlovat ve mně a já v ní. Na rybářské stezce také potkávám víc lidí než ve vnitrozemí.
Třeba v městečku Carrapateira. Vtrhnu do pokoje s palandama v hostelu přesvědčená, že tam nikdo není, ale z pod peřiny na mě vykoukne mužská tvář. Díváme se na sebe jako na zjevení. Jsou čtyři odpoledne. Prý leží, protože měl úraz při surfování. Jmenuje se Benjamin a k večeru ožije. Ve venkovní kuchyni, kterou máme k dispozici, loupe osm cibulí do salátu, smaží steaky a kouří jednu cigaretu za druhou. Má veselý obličej, vypráví, že vystudoval herectví v Norimberku, žije v Curichu a nedávno uvedl svou novou hru o tom, že každý dobrý příběh potřebuje vylepšit alespoň malou lží.
Carrapateira je vyhlášená svými plážemi pro surfaře, Benjamin tady zůstává a surfuje, já pokračuju stále k jihu. Blížím se ke konci světa. Krajina víc a víc připomíná planetu Tatooine, kde vyrůstal Anakin Skywalker. Rozlehlá planina, po které jsou roztroušené zaprášené farmy, a která nabízí ty nejúchvatnější západy slunce. Na farmách, kde mám rezervované ubytování na mě obvykle nikdo nečeká. Farmáři se starají o dobytek a nemají čas ubytovávat pocestné. Píšou mi krátké zprávy s popisem, kde najdu klíč od pokoje. Bývají položené na okně, nebo není zamčeno vůbec.
Moje pouť končí u majáku Cabo de São Vicente – Mysu svatého Vincence. Na oslavu se rozhodnu dojít do Sagres, městečka v jihozápadním cípu Portugalska, odkud řídil zámořské objevy Jindřich Mořeplavec, a strávit tam dva dny vytouženým odpočinkem na pláži. Ubytuju se a se západem slunce jdu na pláž. Dlouho plavu sama v nečekaně poklidných vodách, když ke mně připlave nějaký kluk a srdečně mě zdraví, přestože se neznáme. Stojíme po pás ve vodě jako na promenádě a žvaníme, dokud mi nezačne být zima. V tu chvíli on navrhne, že mě obejme, aby mě zahřál, spontánně roztáhne ruce, a tak stojíme v Atlantiku, objímáme se, a najednou je mi teplo.
Vlaďka Coufalová
Ahoj, jsem Vlaďka Coufalová a když jsem končila studia historie na Filozofické fakultě UK řešily jsme se spolužačkou, co tak asi může člověk s historií v životě dělat za povolání. Podívala se na mě a říká: „S historií můžeš dělat úplně cokoliv“. Toho se držím. Mám ráda cizí jazyky, obzvlášť francouzštinu a hebrejštinu. Už třetí rok jsem frekventantkou výcvikového programu analytické psychologie vycházející z praxe C. G. Junga. V současné době pracuji pro Evropské strategické fórum pro výzkumné infrastruktury. Samozřejmě miluju cestování, ale ještě víc jen bytí v neznámých zemích.
Vlaďka má na blogu ještě další články, které si musíte přečíst
Za trochu lásky šel bych světa kraj - Camino Primitivo do Santiaga de Compostela
Migrant není mimozemšťan. Prostá lidská solidarita pomáhá uprchlíkům na Kanárech.
Svatojakubská cesta na Kanárech
Veverky a zlaté písky na Fuerteventuře
Chcete se učit španělsky?
Hola, me llamo Ivana Kudrnová a španělština je mým životem. Jsem lektorkou španělštiny, autorkou projektu Španělština do plavek a pomáhám lektorům profesionálně učit (nejen) online v projektu Digitální lektoři. Mám za sebou 16 let praxe, stovky studentů, tisíce hodin a situací. Španělštinu jsem studovala a žila jsem ve španělsky mluvících zemích. Do kurzů dávám své hispánské já a těším se, až probudím to vaše.
ivana@ivanakudrnova.cz