Za trochu lásky šel bych světa kraj - Camino Primitivo do Santiaga de Compostela

Camino de Santiago - Svatojakubská cesta je veliká výzva a veliký sen. A skláním před každým, kdo se na něj vydal. Pojí všechno, co mám ráda: cestování, španělštinu, Severní Španělsko, odvahu, odhodlání, výlety, spaní pod širákem či kdesi... A Vlaďka Coufalová se vydala na Camino Primitivo v létě roku 2020, jak sama píše v prvním covidovém létě. Vydejte se na cestu spolu s námi, protože tento cestopis rozhodně stojí za pozornost.

Za trochu lásky šel bych světa kraj

„…šel s hlavou odkrytou a šel bosý, šel v ledu – ale v duši věčný máj, šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy, šel pouští – a měl v srdci perly rosy,“ recituju si v duchu Vrchlického a hlavu skláním před vroucím poledním sluncem. Zapomínám, že je první covidové léto, že v každé vesnici a městě musím nasadit roušku. Jsem na cestě. Putuju po Camino Primitivo z Ovieda do Santiago de Compostela a možná ještě dál, to se uvidí.

Jak to celé začalo? Věděla jsem, že do Santiaga jednou musím dojít, i kdyby to byla poslední věc na světě, co udělám. Koronavirová pandemie mi paradoxně nahrává. Mám celé léto před sebou, minimum práce a lidi se bojí cestovat. Většina známých mě od cesty zrazuje. Jenže camino mě volá. Navíc mi kamarádka dohodí svého kamaráda, kterého láká se přidat. Teď jsme dva. Mimochodem, po mě žádá slib, že si s Matějem nic nezačnu. Neslibuju nic. Koupíme si letenky do Bilbaa v Baskicku a odtud jedeme autobusem do Ovieda.

V Oviedu si vyzvedneme kredenciály, povinný notýsek poctivého poutníka. Do něj sbíráme razítka v kapličkách a ubytováních, která stvrzují naši tří set kilometrovou trasu do Santiaga, abychom tak získali osvědčení o absolvování poutě. Cestu nám ukazují zlatá hřebenatka v modrém poli, mapy.cz a nepostradatelný průvodce od Američanů Dave Whitsona a Laury Perazzoli.

Kdo každý den třicet kilometrů ujde, tomu dobře bude

S tím by souhlasil jenom blázen. Ale protože kromě cesty nemáme přes den nic jiného na práci, vždycky to k té třicítce nějak dotáhneme. Už třetí den pokrývají většinu plochy mých chodidel puchýře. Zahazuju hydrogelové náplasti, které někdo vyrobil pro městské princezny, ale v do krvi sedřené kůži nemají své místo. Zahazuju botasky. Pak i ponožky. Zkouším to naboso v sandálech. Po zbytek cesty natahuju do sandálů ponožky. Slibuju, že se už nikdy nebudu posmívat nikomu, ani českým mužům, v podobné obuvi. Nejsem marnivá, nepřijela jsem oslňovat. Mým cílem je Santiago a nic jiného od cesty nečekám. Možná díky tomu dostanu fůru věcí a zážitků navíc.

V bouři hledej slunce

Camino Primitivo je původní a nejstarší cesta do Santiaga. Měří bezmála tři sta třicet kilometrů a jako první jí k hrobu svatého Jakuba prošlápnul král Alfons II v devátém století. Vede úchvatnou venkovskou krajinou plnou stád koní, krav a zemědělských usedlostí, stoupá do hor v Asturii, aby se zaoblila v Galicii a strmě spadla z útesu do Atlantiku na konci světa. Městské ubytovny pro poutníky jsou kvůli pandemii koronaviru zavřené, ale ty soukromé fungují perfektně. Ubytovny sice vybízí, abyste v této pohnuté době přišli s vlastním spacákem a ubytování si rezervovali den předem, ale je třeba dodat, že pokud používáte angličtinu okořeněnou francouzskými slovíčky jako já, aby to znělo víc španělsky, místní vám většinou logicky nebudou rozumět, praští s telefonem, nebo řeknou, že mají zavřeno. Nejlepší je osobní přístup. Dojít do ubytovny a rukama nohama se domluvit na ceně 15 EUR za noc a získat tak místo na palandě ve zpocené místnosti s dalšími poutníky, z nichž dva a více budou zaručeně chrápat tak, že se nevyspíte. Jako alternativu často volíme spaní pod širákem. Po městech Grado, Salas a Tineo, nás chytne v podhůří bouře zrovna v den, kdy jsme rozhodnutí spát venku. Promočení a utrmácení se vlečeme dvojnásobným deštěm v lese, když nám zapadající slunce ukáže cestu k opuštěnému klášteru Santa María de Obona. Večeříme ve skrytu staré věže a spaní si chystáme pod obloukem tajuplné rajské zahrady, jíž vévodí měsíc směřující do úplňku.

O svatém Froliánovi s vlkem

Lugo, obkroužené románskými hradbami, je druhé největší město na naší cestě a vede do něj nejkratší etapa Camina primitiva, pouhých 22,3 kilometrů. Bránou v hradbách vstupujeme do starého města plného barů, restaurací a obchodů bez turistů. Mám hlad. V tu ránu mi pod nosem přistává talíř plný zákusků, které nabízí dívka z cukrárny opodál. Hned si jich pár strčím do pusy a rozplývám se nad tou dobrotou. Mířím do katedrály Santa María a Matěj jde taky. Vejdu napravo do kaple patrona města Luga svatého Froliána zobrazovaného s vlkem. Příběh se k tomu váže asi takový, že Frolián cestoval se svou mulou, která nesla náklad, když na ně zaútočil vlk a mulu zadávil, Frolián poučil vlka o tom, jaký nešťastný čin spáchal, až ten na sebe vzal náklad, který předtím nesla mula. Nadhodím si na zádech svůj náklad. Do Santiaga zbývají tři dny chůze. Je na čase naučit se tancovat s vlky.

Santiago

„To je epic shit,“ komentuje Matěj úsvit nad katedrálou, když staneme v cíli svatojakubské cesty na vylidněném Praza do Obradoir. Katedrála je sevřená lešením a stavební práce probíhají i uvnitř. Musíme venku nechat batohy, nemáme z toho dobrý pocit a brzo se k nim vracíme. Připadáme si oba nesví, najednou obklopení městem a lidmi, kterých s pokračujícím časem přibývá. Alespoň formálně si stoupneme do fronty poutníků na diplom o absolvování poutě. Kredenciály máme připravené, plné razítek, dokazující, že z Ovieda do Santiaga jsme ušli přes tři sta kilometrů. Naše pouť ale nekončí. V hlavě máme zbylých sto kilometrů na konec světa k nejzápadnějšímu výběžku Španělska a možná celé Evropy. Matěj navrhuje, že na Finisterre dojde sám a já tam přijedu autobusem, abych ušetřila další puchýře. Myslím na knihu Talisman, kterou napsal Steven King společně s Peterem Straubem. Hlavní hrdina, dvanáctiletý Putující Jack, jde s kamarádem Vlkem napříč Amerikou, aby zachránil život své umírající matce. To, že dojde až k Pacifiku, je pro zdar jeho věci naprosto zásadní. Nějak vím, že je pro mě důležité k Atlantiku dojít po svých, možná se to stává důležitější než samotný cíl v Santiagu. Tohle vše mi běží hlavou, zatímco přešlapujeme ve frontě, pak se na sebe s Matějem podíváme a řekneme si, že diplom o absolvování camina nezbytně nepotřebujeme, že tady cesta nekončí. Vydělíme se z fronty a osvobozeně spěcháme ulicemi ve směru konce světa.

Pouť pokračuje

Sto kilometrů k oceánu ujdeme během tří dnů jako nic. V závěru cesty se snažíme uhodnout za kterým kopcem uvidíme oceán. V mé představě je Atlantik blankytně modrý, ozářený sluncem, s písčitou pláží a letoviskem plným spokojených lidí. K oceánu scházíme ve městě Cee. Na vodu koukáme přes hřbitovní křížky. Pláž připomíná bažinu, je odliv. Fičí ledový vítr, oblékám si mikinu. Moje představa o tom, jak běžím v plavkách po pláži rovnou do moře bere za své. Sesouvám se na lavičku, nad hlavou se mi honí mraky, vpravo je betonový monolit nemocnice, vlevo po silnici kráčí pohřební průvod. Matěj se vydá na nákup. Dělám si křečovité selfie, u kterého zpětně nejde poznat, jestli se směju, nebo brečím bolestí. Obědváme na lavičce, v dálce je pořád vidět pohřební průvod. Těžko se nám polyká. Máme chuť nasednout do prvního autobusu a odjet. Ale pořád nejsme ve Finisterru. Jdeme dál po pobřeží do města Corcubión. Jako bychom vyšli z Hádova království přímo do rozkvetlého jara. Vysvitne slunce. Když opět sejdeme k oceánu, vidíme před sebou konečně písčitou pláž z mých představ. Převlečeme se do plavek a hurá do vody. Kousek od nás se španělská rodina obléká od paty k hlavě do neoprenu. Pocitově odhaduju teplotu vody na patnáct stupňů celsia. Matěj udělal tři tempa a jde z vody. Volám, aby na mě počkal, potřebuju se taky potopit, ale bojím se zástavy srdce, tak aby mě případně vytáhnul ven.

Konec světa

Ploužíme se k Finisterru. Co teď? Obloha je jedno velké mračno, ulicemi proudí poutníci i místní, jejich kroky a hlasy přehlušují skřeky obrovských racků přelétajících z jedné střechy na druhou. Situace s ubytováním vypadá beznadějně. Všude je plno. V nohách máme více než čtyři sta kilometrů. Před očima nám zatančí přeplácaný plakát s šipkou doprava k penzionu Lopez. Instinktivně šipku následujeme až k třípatrovému penzionu, který hlídá sádrová Sněhurka, trpaslíci, Bambi a několik šneků. Otevírá nám usměvavý vrásčitý stařík. Anglicky říkáme, že hledáme ubytování. Nerozumí ani slovo. Dívá se, jako by nám viděl hluboko do duše, nebo aspoň do žaludku. Vede nás po úzkých schodech do prvního patra a otevírá dveře do pokoje, který by v tu chvíli nepředčil žádný luxusní hotel na světě. Señor Lopez nám ukáže koupelnu na chodbě, zabaví mi občanku, vezme si peníze a zmizí. Matěj za ním později zajde a sdělí mi, že moje občanka je dole přišpendlená na nástěnce, dokud nepodepíšu nějaký formulář. Je mi to jedno. Jdu se osprchovat. K majáku, za kterým je jen oceán a pak Amerika, jdeme pěšky úzkou vyšlapanou pěšinou podél silnice. Na konci světa je rušno. Přichází lidé, přijíždějí auta, poblíž je i velké parkoviště pro karavany. Maják je zastíněný předraženým hotelem. Kolem majáku se po skalách přelévají davy lidí. Čekáme na západ slunce, který bude dnes jen symbolický, protože je opar. S prvními paprsky tmy se rozsvěcí maják. Všichni si to fotíme. Fotky nejsou moc použitelné, ale chceme si takhle uchovat ten pocit. Zpátky jdeme stejnou cestou, držíme se kolem pasu a každý z nás jde chvíli se zavřenýma očima a nechá toho druhého, aby ho vedl. Od oceánu profukuje, pouť je téměř u konce.

Vlaďka Coufalová

Ahoj, jsem Vlaďka Coufalová a když jsem končila studia historie na Filozofické fakultě UK řešily jsme se spolužačkou, co tak asi může člověk s historií v životě dělat za povolání. Podívala se na mě a říká: „S historií můžeš dělat úplně cokoliv“. Toho se držím. Mám ráda cizí jazyky, obzvlášť francouzštinu a hebrejštinu. Už třetí rok jsem frekventantkou výcvikového programu analytické psychologie vycházející z praxe C. G. Junga. V současné době pracuji pro Evropské strategické fórum pro výzkumné infrastruktury. Samozřejmě miluju cestování, ale ještě víc jen bytí v neznámých zemích.

O Caminu zde na blogu

Na Camino Portugués se vydejte se Zdíšou Dubišarovou v tomto článku zde na blogu: Camino Portugués - do Santiaga v lednu

Vydejte se i na start Camino Primitivo do Ovieda v mém článku Oviedo, město sta soch

Chcete se učit španělsky?

Hola, me llamo Ivana Kudrnová a španělština je mým životem. Jsem lektorkou španělštiny, autorkou projektu Španělština do plavek a pomáhám lektorům profesionálně učit (nejen) online v projektu Digitální lektoři. Mám za sebou 16 let praxe, stovky studentů, tisíce hodin a situací. Španělštinu jsem studovala a žila jsem ve španělsky mluvících zemích. Do kurzů dávám své hispánské já a těším se, až probudím to vaše.