Jak být matkou v Mexiku a nezbláznit se z toho, díl druhý

Pokračování populárního článku od Evy Kubátové z Mexikopedie o tom jak být mámou v Mexiku. V prvním díle jste se mohli dozvědět, jaké je to být těhotnou v Mexiku a s čím vším vám pomůže červená barva. Dneska se posuneme dál. Jestli máte nějaké maličké doma, třeba si nějaké mexické rady vezmete k srdci.

Jak být matkou v Mexiku a nezbláznit se z toho, díl druhý

Minule jsme skončili hitparádu mexických mýtů, které opřádají miminka, výčtem červených doplňků, které jistojistě zaručí, že vaše dítko nikdo neuhrane, ani na něj neplivne jedovatou slinu, ihned ho přejde škytavka a nebude mít rozštěp rtu. Dnes plynule pokračujeme hlávkovým salátem.

Možná si říkáte, co má salát společného s pověrami o miminech? Ačkoliv letmé hledání ve vodách českého internetu nedává kromě tipů na letní osvěžení ze zahrádky žádné další návrhy, vězte, že v Mexiku je běžné koupat děti ve vaničce, ve které plave kromě novorozeněte i několik listů salátu. Tvrdí se totiž (botanickou správnost základu tohoto mýtu bohužel nedovedu posoudit), že vylouhované listy salátu {lechuga, přičemž nejlépe prý funguje salát římský, lechuga romana}, obsahují jakousi látku, která miminka uklidňuje a ona potom lépe usínají. No nekupte to, sen každé matky, co by se na vlastních kruzích pod očima {ojeras} mohla houpat! Krvavé oči po několika předlouhých uspávacích večerech nás dovedly k tomu, že jednou vedle Anči plaval i onen salát {baño de lechuga}. Ale snad tím, že nebyl římský, ale obyčejný, to tedy podle mě nemělo pražádný efekt.

A když jsme tuhle kapitolu nakousli křupavým salátem, můžeme rovnou pokračovat tak typicky mexickým pikantním chilli {chile}. Při kojení se z očividných důvodů nedoporučuje (ačkoliv bohužel v Mexiku řada matek nekojí, protože se nechají zmordovat marketingovými nástroji umělých mlék v prášku), ale kupodivu od chilli odrazují i těhotné. Důvod je však velmi kuriózní – po přílišné konzumaci pálivého by se miminko mohlo narodit se svědivými pupínky na zadečku {chincoal}. Já si na pikantní příliš nepotrpím, a tak vám bohužel k tomuto mýtu nemohu říct o nic víc.

Každý ví, že miminka pláčou, to je známá věc. Mají hlad, jsou unavená, potřebují přebalit, bolí je bříško… Mohlo by se zdát, že na každý den mají nějaký neduh. Stejně tak se ale ví, že postupem času množství pláče ustává, maminka se učí, co že se to jejímu prckovi zrovna děje, a i to proklaté bolení bříška jednou přestane (aby ho plynule nahradilo klubání zubů). V Mexiku však kromě výše zmiňovaných důvodů opět hraje velkou roli možnost, že na dítko někdo přenesl negativní vlny. A tak vám známí (a velmi často i neznámí) radí jak na běžícím páse, abyste miminko „očistili“ {hacerle una limpia}. Ne však vodou a mýdlem, jak by si našinec mohl naivně myslet, ale limetkou či vejcem. V obou variantách v celistvém provedení. V praxi to pak vypadá tak, že se má kroužit těsně nad dětským tělíčkem celou limetkou či vajíčkem, které do sebe nasají negativní energii. Následně se „infikovaná“ potravina jednoduše vyhodí do koše. Pokud však nemáte limetku a lednice zeje prázdnotou, nezoufejte. Podobnou funkci prý zastane i použité tričko {playera usada} otce dítěte. Z důvěrného zdroje vím, že stačí ho nosit jedno odpoledne a pak prý nasává energie jak o život :)

A když už jsme zmínili vejce, nerada bych zapomněla na zaručený návod, jak se vaše dítko rychleji rozchodí. Až budete dělat míchaná vejce, schovejte si skořápky a tou kapkou bílkového „šlemu“, co v ní zbyde po vyklepnutí {tady bohužel nemohu sloužit přesným výrazem, neb mi to ve španělštině popsali identicky tak, jak vám to zprostředkovávám v češtině}, potřete lezoucímu miminku podkolení jamky. Možná se vám osype {le da roncha}, ale pokud ne, tak mu to prý rozhodně pomůže zesílit nohy, aby se mu pak nepodlamovaly, až se začne stavět a učit se první kroky.

Zastavme se však ještě na chvíli u dětského pláče a představme si, že veškeré očistné rituály s vajíčkem či limetkou splnily svůj účel, miminko přestalo plakat tak často (snad proto, že už jeho rodiče vědí lépe, jak mu pomoci). Ale ouha, na řadu přišly ty proklaté zuby. Růžovou dásní se klubou první bílé řezáky a dítko pláče, jako by ho na nože brali, v noci nespí, převaluje se, tahá se za uši a vůbec se nezdá v pohodě. Ale ne, na to prý nezaberou ani analgetika (pro milovníky neregulovaných mexických léčiv), ani aromaterapie (pro přírodnější typy), ani chlazená kousátka (pro praktiky). Mexiko velí, že v této chvíli je potřeba dítě pokřtít {bautizar}, protože to určitě nejsou zuby, ale ďábel, který se dostal do jeho minitělíčka, a posedl ho {lo poseyó}. A toho ďábla je potřeba z miminka dostat {sacar al chamuco} právě a jen svěcenou vodou {agua bendita}. Inu, doufejme, že jí ty zuby vyrostou rychle.

Pověry se vážou samozřejmě i k vzhledu – v Mexiku řada lidí před dovršením prvního roku věku holí miminkům vlasy (strojkem, ne žiletkou, samozřejmě, ale i tak se mi z toho ježí mé neoholené vlasy na hlavě, když si představím, že někdo přiloží ke stále nezpevněné dětské lebce holicí strojek). Prý se tak zaručí, že bude mít dítě krásně kudrnaté vlásky {cabello chino}. Co jsem zatím stihla odpozorovat, funguje to tak napůl, ale troufla bych si říct, že genetika v tom nejspíš taky nějakou roli sehraje (ale nahlas bych se to tvrdit neodvážila)…

A jak se pomalu chýlíme k závěru, nemůžu nezmínit mexické mýty o kojení {lactancia}. Dodnes je pro mě nepochopitelná pověra, že chlapci sají mléko z matčiných plic a děvčata z žaludku (vidíte, a já si naivně myslela, že z prsou). Dle všeho to má spojitost s částí těla, na kterou by si matka měla dávat větší pozor a udržovat ji v teple, jinak by miminku po jejím mléku mohlo být těžko (v praxi by to znamenalo pro matky kluků žádné výstřihy, naopak matkám holčiček zákaz krátkých triček). Jiní mi zase často říkali, že se mám přiobléknout, aby mi nevyschlo mléko zimou {para que no se me seque la leche}. Když to se ale těžko dělá, když Mexičané nosí sněhule v pětadvaceti stupních ve stínu, zatímco já se peču v tričku s krátkým rukávem. Budiž rozuzlením tohoto mýtu, že mi nic nevyschlo a moje dcera se ještě stále vesele kojí alespoň několikrát za den ještě ve svých 10 měsících.

Se stravováním kojící matky se pak pojí (pro mě naprosto záhadné a nerozšifrovatelné) dělení potravin na studené a teplé {alimentos fríos y calientes}. Co tak chápu, týká se to především ovoce a zeleniny, a právě ony „studené“ druhy mají prý negativní vliv na zažívání kojence. Z pro nás běžných druhů se kojícím matkám nedoporučuje třeba vodní meloun (a už vůbec ne, pokud by se měl jíst v pozdním odpoledni) a ze zeleniny se za studené považuje například cuketa. Zajímavostí pro nekojící část populace budiž, že vodní meloun je zde kategoricky zakázaný především při kocovině {cruda v mexické španělštině, resaca pak v té španělské} – po jeho požití se prý může i umřít, protože se jeho studená dužina potká s horkým žaludkem po požití alkoholu… Ale jak říkám, mě se na teplotní dělení radši neptejte :)…

A nakonec ještě zabrusme do tématu čarodějnic {brujas}. Ty oproti výše uvedeným pověrám známe dobře i z našeho středoevropského prostředí (kdo by minimálně stokrát v životě neslyšel pohádku o Jeníčkovi a Mařence, nechť se přihlásí u autorky tohoto článku, aby byla tato neodpustitelná škoda napravena). Troufám si však říci, že je v dospělém věku v naprosto drtivé většině považujeme za bytosti pohádkové, a tudíž smyšlené. V Mexiku sice čarodějnice nestaví perníkové chaloupky, ani nepečou děti v peci, zato si prý rády pochutnávají na miminkách kvůli jejich měkkému a nešlachovitému masu {devoran a los bebés por su carne suavecita} a všeobecně se proto radí postavit zrcadlo {poner un espejo} vedle kolébky {cuna} aby se čarodějnice lekla vlastního odrazu, kdyby náhodou přišla na dětské hody. Snad proto, že se zde čarodějnice nespojují s fiktivními nemovitostmi z marcipánu, ale se snadno hmatatelným strachem o vlastní dítě, jsou tu všudypřítomné i v dospělosti.

Za všechno pak hovoří debata, kterou jsme vedli s přáteli právě na téma miminkovských mýtů, když jsem připravovala tenhle článek. Hodně jsme se nasmáli a každý přidal něco k dobru. Všeobecně se však pověry pohybovaly spíše v horizontu „nevěřím tomu“, či maximálně na úrovni „možná na tom něco bude, nic za to nedám, když přikryju dítě červenou dekou“. Když ale došlo na téma čarodějnic, atmosféra najednou zhoustla. A jeden z kamarádů povídá: „Víš, Evo, všemu se můžeme vysmívat a víme, že jsou to jen hloupé pověry. Ale čarodějnice, čarodějnice vážně existují, a to jsem si úplně jistý.“

O Evě si přečtěte na konci prvního dílu série, jak být matkou v Mexiku. A zatím vám můžu prozradit, že jde o nejčtenější článek v dvouměsíční historii blogu. Bude na čase Evu přemluvit k nějakému dalšímu dílu. Chcete?

Tento týden na vás čeká ještě článek o mexických dušičkách - Día de muertos a další úterý se vydáme na Kanárské ostrovy a zjistíme, jaké jsme tam mohli mít pěkné dětství.

Chcete se učit španělsky?

Hola, me llamo Ivana Kudrnová a španělština je mým životem. Jsem lektorkou španělštiny, autorkou projektu Španělština do plavek a pomáhám lektorům profesionálně učit (nejen) online v projektu Digitální lektoři. Mám za sebou 16 let praxe, stovky studentů, tisíce hodin a situací. Španělštinu jsem studovala a žila jsem ve španělsky mluvících zemích. Do kurzů dávám své hispánské já a těším se, až probudím to vaše.