Stopem do Andalusie a zpět

Vydejme se na cestu stopem na jih Španělska. Čeká na nás dobrodružství holek na stopu, uvidíme krásná místa, budeme spát na pláži, okradou nás a přijdeme o pas a to vše v předvečer 11. září 2001 s Lucií Pavlíčkovou, dnes učitelkou španělštiny v Náchodě. Dobrodružství nečeká! A když budete umět španělsky, věřte, že vám to na cestách ulehčí život.

Stopem do Andalusie a zpět

Abych vám přiblížila, kdy se tahle bláznivá cesta odehrála, musím se dostat téměř na její konec. Bylo totiž 11. září 2001. V době, kdy ve Spojených státech probíhaly ty nejhrůznější teroristické atentáty v dějinách lidstva, jsem ležela tři hodiny schovaná v kabině kamionu v bezcelní zóně hraničního přechodu Rozvadov. Jak jsem se tam dostala a proč jsem byla schovaná? K tomu se dostaneme, pokud vydržíte přečíst tohle vyprávění až do konce.

Už tedy víte, že se psal rok 2001. Pro některé je to už hodně dávná minulost, a proto musím vysvětlit některá fakta, která hrála v tom všem velkou roli. Česká republika v té době nebyla ještě v Evropské Unii a měla pevné hranice, které jste mohli legálně překročit jen na vyhrazených hraničních přechodech. I v rámci Unie stále ještě fungovaly hranice, i když se daly projet celkem bez problémů. Také je třeba zmínit, že mobilní telefony byly v té době ještě v plenkách, a volat ze zahraničí byl velmi drahý špás. I obyčejná SMS byla neskutečně drahá, takže udržovat kontakt ze zahraničí bylo dost obtížné. Nemluvím o tom, že sledovat, kam jedete a kde vlastně jste, je bez internetu v mobilu o něco komplikovanější.

To nám ale v té době nepřišlo jako nic zvláštního. Tak to prostě bylo a my chtěly jet do Španělska a chtěly jsme jet stopem. Byly jsme čtyři kamarádky z gymplu. Říkaly jsme si "Brujas". Bylo jasné, že dohromady jet nemůžeme, a tak jsme naplánovaly, že se v průběhu cesty někde potkáme. Petra s Janou neměly tolik času, a tak se za námi vydaly až po dvou týdnech, zatímco já s Evou jsme vyrazily přesně měsíc před 11. zářím. Někdy dopoledne jsme stály s cedulí Německo u výpadovky na Plzeň. Nebyly jsme tam samy, protože stop jako způsob cestování, především v České republice, byl v té době poměrně běžný. I proto bylo pro nás překvapení, že auto, které vzalo dvě holky před námi, nakonec popojelo a zastavilo i u nás. Pán byl velice milý, jen před hranicemi vesele prohodil, že neví, jak bude vysvětlovat, že veze v autě čtyři mladé holky. Nakonec jsme s ním dojely k místu našeho prvního přespání u Bodamského jezera.

Po hezky dlouhé procházce kolem jezera jsme začaly přemýšlet, kde složíme hlavu. Byly jsme připravené, že budeme spát kdekoliv, ale vezly jsme s sebou kromě spacáků i stan. Popravdě jsme ho ale mockrát nevyužily a většinou spaly pod širým nebem. I tak tomu bylo u Bodamského jezera. Přelezly jsme plot do zahrady u krásné chatky, která byla přímo na břehu jezera. Byl tam nádherný výhled a nebyla ani zima, takže jsme rozkulily spacáky a šly spát. Jen jsme měly celou noc strach, že na nás někdo zavolá policii, že spíme v cizí zahrádce. Nic takového se ale nestalo, a tak jsme se ráno ještě v klidu vykoupaly a vyrazily na další cestu. Přesně si nepamatuji, kolik stopů to bylo, ale vím, že dostat se od Bodamského jezera až k francouzským hranicím trvalo poměrně dlouho. Na jednom místě jsme čekali i víc než hodinu. Pak už jsme ale dorazily na francouzské hranice. Ty jsme prošly pěšky a až na francouzské straně jsme začaly stopovat. Měly jsme ale hrozné štěstí a stoply si dodávku, kterou řídil Španěl Carlos. Slíbil, že nás odveze až do Katalánska. Bylo už pozdě odpoledne a brzy se začalo stmívat. Moc jsme nevěděly, kde jsme, když zastavil na odpočívadle a řekl nám, že tady přespíme. Že nás nechá spát vzadu v dodávce a sám bude spát v kabině. Vysvětlil nám, že nás ale musí zamknout, aby se něco nestalo. Byla to první noc, kdy jsme měly strach, jak to vše dopadne. Noc byla ale naprosto klidná a druhý den ráno jsme vyrazily směr Španělsko.

Za pár hodin jsme byly vlastně v cíli naší cesty. Byly jsme ve Španělsku a přesný plán, kam až vlastně dojedeme, nebyl. Chtěla jsem Evě ukázat Madrid, protože jsem tam rok žila, a také jsem věděla, že tam budeme mít možnost se ubytovat. Především jsem ale chtěla poznat jih Španělska. Andalúzie byl můj sen a znala jsem v tu dobu pouze Tarifu a okolí Matalascañas. Ale i Katalásko byl vlastně už ten správný cíl a naše první zastávka byla pobřežní městečko L'Escala v provincii Girona. Z L'Escaly byl totiž Carlos a nabídl nám, že tam můžeme přespat u jeho kamarádky Alicie.

Užily jsme si dva super dny na pláži, jezdily na vodních skútrech, jely s Alicií na výlet do městečka Vic. Když jsem po letech tlumočila na Diputación de Barcelona jednání se starostou tohoto krásného městečka, moc se divil, že tohle městečko znám a dal mi na památku krásnou knihu o městě. A to se dostávám k tomu téměř nejdůležitějšímu aspektu naší cesty. Byla to španělština. Španělé jsou úžasně otevření a když umíte dobře jejich jazyk, dají vám, na co si vzpomenete. Obdivují, že se někdo může naučit tak dobře jejich jazyk, protože oni sami celý život bojují s tím, aby se alespoň trochu naučili anglicky. Když jsem později studovala v Mexiku, překvapilo mě, že Mexičané, pokud se tedy anglicky učí, třeba na univerzitě, mluví anglicky o poznání lépe. Myslím si, že to spočívá především v motivaci Mexičanů a v jejich blízkosti ke Spojeným státům. Ale vraťme se zpátky k naší cestě. Chtěly jsme do Madridu. V té době jsem tam byla skoro doma a chtěla jsem Evě vše ukázat. Také jsme věděly, že tam budeme mít zázemí a kde přespat.

Cesta z Katalánska do Madridu byla celkem v pohodě, ale ve velkých městech vám vždy nastane problém, jak se dostat z nich a zase do nich. Většinou si totiž stopnete kamión, který jede sice na velkou vzdálenost a nemusíte tak cestu moc kouskovat, ale většinou vás vyhodí někde na obchvatu města. Jinými slovy jste někde na dálnici třeba i deset kilometrů od města a řešíte s těmi těžkými batohy na zádech, jak se dostat do centra. Ze Zaragozy do Madridu jsme jely s modrookým kamioňákem ze Salamanky. Básnil tak o tomto městě, že rok poté Eva šla na Erasmus právě sem. A já pak tady absolvovala svůj první kurz pro učitele, protože jsem stále měla v hlavě, že je právě tohle to nejúžasnější studentské město ve Španělsku. Vystoupily jsme v Madridu někde na M-40 na severním obchvatu města a přemýšlely, jak se dostaneme dál. Problém je, že tyto dálnice nepřejdete, ani se nemáte jak dostat dál. Šly jsme tedy podél cesty nějaký ten kilometr, až jsme narazily na autobusovou zastávku. Bylo jasné, že máme vyhráno a můžeme pokračovat kamkoliv do civilizace. Autobus nás přivezl na Plaza de España a já se po skoro dvou letech ocitla ve svém milovaném městě.

Náš první dosažený cíl

V Madridu jsme byly nakonec celý týden. Prošly jsme si město, jely do Escorialu a Toleda, zašly si na Rastro, po kterém se mi tolik stýskalo. Nesměly chybět ani galerie Prado a Reina Sofía. Po týdnu nás už ale začalo pálit dobré bydlo a vnitřní hlas volal stále víc Andalúzie. Chtěla jsem do Granady. Hrozně moc. Jenže mě začalo hrozně bolet v krku, bylo mi zle. Nebylo ale moc času o tom přemýšlet. Musely jsme dál.

Kamarád nás odvezl na výpadovku za Madrid, což nám ušetřilo starosti, jak se odpíchnout z tak velkého města. Byly jsme tedy na benzínce kousek za Madridem, když jsme si po pár minutách stoply dva starší muže. Jeli do Jaénu, což byl ten správný směr, naše vidina Andalúzie se stávala čím dál reálnější. Píšu starší, ale mohlo jim být tak padesát. V očích dvacetiletých holek už zkrátka vypadali staří. Po chvíli jsme se dozvěděly, že jeden z nich je majitel stavební firmy a ten druhý jeho zaměstnanec. Moc je zajímalo, vlastně jako všechny na téhle cestě, proč cestujeme tímto způsobem a jestli nemáme strach. Setkávaly jsme se s tím, že nás brali lidé a říkali, že nikdy stopaře neberou, ale když viděli dvě holky, tak se nás tam báli nechat. Většinou jsme jely opravdu skoro hned a nemusely nikde čekat. Jen jedna krize nás potkala v Almeríi, ale to bych předbíhala.

Pan majitel nám nabídnul, že má jeden volný dům a že tam můžeme přespat. A opravdu nás v Jaénu odvezli do nádherně zařízeného domu s bazénem. Řekli, že se vrátí na večeři, a za dvě hodiny přijeli s masem na gril a spoustou dalšího jídla. Nevěřily jsme, jak můžou být cizí lidé tak pohostinní, ale stále jsme ještě byly obezřetné. Po večeři ale hostitelé odjeli. Ráno zase přijeli a udělali nám skvělou snídani. Po snídani jsme je poprosily, zda by nás odvezli na výpadovku, ale k našemu překvapení nás vyložili na autobusovém nádraží v Jaénu. Pán mi vložil do ruky peníze se slovy, že počkají, až si koupíme lístky na autobus do Granady. Byla jsem tak vděčná, natekly mi totiž hrozně mandle a věděla jsem, že mám angínu. Měly jsme samozřejmě pojištění, ale vůbec jsem nevěděla, kam jít k lékaři, a tak jsem si v Granadě koupila nějaké cucací tablety a cesta pokračovala. Byly jsme ve městě, o kterém jsem tolik snila, a tak jsem na veškeré obtíže zapomněla. Do nitra Alhambry jsme se bohužel bez předchozího objednání nedostaly, ale stačilo nám vidět i tu část, která je volně přístupná. Prochodily jsme si Albaicín a večer jsme se vydaly na cestu dál.

Bylo mi tak zle, že si vůbec nepamatuji, jak jsme se dostaly z Granady do Fuengiroly. Když to vidím zpětně, skončily jsme v tom nejošklivějším letovisku na Costa del Sol, ale to nám bylo celkem jedno. Našly jsme tu pěkný kemp a poprvé rozbalily stan. Zůstaly jsme tu dva dny a vyrazily na výlet do Málagy. Z Málagy jsme pokračovaly na sever právě ve chvíli, kdy přišla první zpráva od Jany a Péti, že jsou v Jerezu a že máme přijet za nimi. My už ale mířily na sever do Almeríe a vracet se nám nechtělo. Holky se tedy vydaly za námi směrem na sever. Naše další zastávka byla na jednom z nejúžasnějších míst, které jsme během cesty navštívily, v San José. Přespaly jsme v krásné zátoce na pláži, jen nám nedošlo, že během noci bude příliv, a tak jsme uprostřed noci ve strachu posouvaly spacáky, které byly jen kousek od stoupajícího moře. Zjistily jsme, že nás zátoka mořem uzavřela z obou stran a suchou nohou se odsud nedostaneme. Byla to velká lehkovážnost, ale naštěstí se příliv zastavil a my a hlavně naše věci zůstaly suché. Almeríe nás doslova okouzlila a chtěly jsme poznat vyhlášenou vesničku všech baťůžkářů v národním parku Cabo de Gatas Negras.

Las Negras je pro mě stále jedno z nejkrásnějších míst, kde jsem kdy byla, přestože jsme zde díky naší nerozvážnosti zažily další nepříjemnost. Prvním stopem ze San José jsme se dostaly na křižovatku jen pár kilometrů od Las Negras. Pro lepší představu je nutné podotknout, že národní park Cabo de Gata je v podstatě pouští a točilo se zde i několik filmů z prostředí Afriky. My tu ale stály uprostřed té pouště s dvacetikilovými batohy a v láhvi jsme měly asi dvě deci vody. Po hodině čekání nám došlo, že jsme ve velkém problému. Vůbec tu nejezdila auta a my začaly být nervózní. Auta jsme se nakonec dočkaly, ale jelo v opačném směru. Bylo plné rozverných chlapců. K našemu překvapení zastavili a ptali se, kam jedeme. Doufaly jsme, že nás odvezou do Las Negras. Kluci se nám ale vysmáli s větou "Pues aquí, sí que os vais a poner negras" a odjeli. Naše cesta do vesničky "Černošky" začala být opravdu dramatická a my se začaly obávat, že nás sálající sluníčko usmaží na troud. V tu chvíli se ale v dáli vynořil kabriolet, ve kterém jely dvě čtyřicátnice s kloubouky ovázanými šátky, které vlály ve větru. Tyto dámy nás zachránily. Byly pro nás jako nějaké zjevení a my si slíbily, že až nám bude čtyřicet, nebudeme tu už stopovat, ale pojedeme také kabrioletem, šátky budou vlát za námi a my budeme moci tuhle záchranu někomu oplatit. Zatím jsme se k té cestě po letech nedostaly, ale určitě se na ni brzy vydáme. Viď, Evi?

Z Las Negras jsme pokračovaly dále na sever a další zastávkou bylo městečko Port Sagunto, kde nás zanechal další stop kamionem. Stále mi nebylo moc dobře, a tak existuje několik fotek, kde spím jak mrtvola, zatímco fotka spící Evy není žádná.

Z přístavního a poměrně průmyslového města Port Sagunto jsme vyrazily do Barcelony. V Barceloně už jsem před tím sice byla, ale i tak jsem se moc těšila. Město jsme si užily a prochodily křížem krážem. A opět se zde projevila naše nepřipravenost, protože jsme si batohy včetně teplého oblečení a spacáků zavřely do úschovny, abychom si město mohly lépe užít bez těch těžkých batohů. Kde přespíme jsme nějak neřešily. Někde po půlnoci na mě ale přišla krize. Byla jsem po nemoci opravdu hrozně unavená, a tak jsme si prostě lehly na lavičku v parku Joana Miró. Naivita, že se tam chvíli vyspíme, byla opravdu veliká. Nejdřív nás obtěžoval opilý bezdomovec a potom začalo pršet. Schovaly jsme se tedy pod jakýsi betonový přístřešek a tam si prostě lehly na zem. Eva na to později vzpomínala tak, že jsem ležela s hlavou na sešitu, do kterého jsme si psaly deník, protože to byla jediná věc, kterou jsme s sebou kromě peněz a mobilu měly, a blonďaté lokýnky ležely na doslova a do písmene "prochcaném" betonu. Omlouvám se za ten výraz, ale pro představu té situace je tento expresivní výraz prostě na místě. Asi v pět ráno jsme vyrazily do metra a jezdily chvíli sem a tam. Dalo se tam aspoň sedět a chvíli spát, i když si doteď pamatuju, jak jsem se v pravidelných intervalech tloukla hlavou o okno. Kolem šesté ráno jsme dorazily do parku Güell, který se nám otevřel ve své plné kráse, tak jak ho dnes už v žádném případě neuvidíte. Byly jsme tam úplně samy.

Z Barcelony už jsme ale měly jasný cíl a já věděla, že si budu moct chvíli odpočinout. Mířily jsme do městečka Calella severně od Bacelony, které jsem znala velmi dobře, protože jsme tam s manželem, tehdy ještě přítelem, byli na první dovolené. Nás tam ale čekala kamarádka Klárka, která tady pracovala v kempu pro Čechy. Konečně jsme se mohly vyspat. Byly jsme ale tak plné zážitků a emocí, že odpočinek nebyl tak důležitý. Český kemp byl ale trochu nemilým návratem do české reality. Nejprve mi v umývárně ukradli mobilní telefon, ačkoliv mě Klárka ujišťovala, že si tam mobily nabíjejí všichni a nikdy se žádný neztratil. Ten můj byl prostě pryč. Klárka zjistila, že mají na zpáteční cestě místo v autobuse, a tak jsme chtěly poprosit, jestli bychom mohly jet zpáteční cestu s nimi. Samozřejmě jsme nabídly, že cestu zaplatíme, nechtěly jsme to rozhodně zadarmo. Bohužel jsme ale dostaly ochutnat české vstřícnosti a bylo nám řečeno, že to v žádném případě nejde. Vlastně jsme ale nakonec byly rády, protože se nám s tak negativistickou partou lidí zpátky jet vůbec nechtělo. Nebyl by to ten správný závěr cesty. Mezitím už za námi mířila Jana s Petrou.

Potkaly jsme se na pláži a holky na nás už z dálky volaly a smály se, přestože jim ukradli úplně všechno a zůstal jim jen foťák, doklady a to, co měly na sobě. Bylo to jen třičko a kraťasy. Braly to ale s humorem. Byly se bavit v baru s kamioňákem Carlosem a mezitím jim ukradli všechny věci z kamionu. Naštěstí jim zůstaly nějaké peníze. Carlos jim dal kurf, který v kamionu měl, a koupil stan a spacáky. Holky si dokoupily nějaké oblečení a vyrazily jsme na cestu zpátky do Čech. První zastávkou mělo být ale městečko L'Escala, kde jsme s Evou celou cestu započaly. Stály jsme tam tedy na stopu, čtyři Češky, z toho dvě s velkým kufrem. Kdybyste, prosím vás, někde viděli stopovat dvě holky s kufrem, určitě je vezměte. Neznamená to totiž, že jsou blázni, ale prostě se jen ocitly v tak bláznivé situaci jako Jana s Petrou. První auto, které jsem stopla, bylo určené pro holky. Já jsem jediná ze všech uměla dobře španělsky,  tak jsem se bavila s řidičem a holky zatím naložily své věci a nastoupily. Až večer jsem se dozvěděla, že jsem té absurdní situaci nasadila korunu a naložila je do auta s nahým mužem. Jel totiž z pláže bez plavek a spodní část těla měl přikrytou jen ručníkem, který se postupně sunul dolů, až nakonec spadl úplně. Naštěstí je ale nijak neobtěžoval a holky se stejně jako my dostaly v pořádku na smluvené místo. V L'Escale jsme chtěly strávit poslední večer ve Španělsku a druhý den jsme se měly vydat na cestu zpátky. Nikdo z nás netušil, že se tu budeme muset ještě zdržet a že tou brzdou budu právě já.

Poslední večer se ale samozřejmě musel pořádně oslavit, a tak jsme si nakoupily víno a propily se večerem tak, že jsme byly náležitě ovíněné. I to vedlo k tomu, že nás napadlo požádat jakési Maročany, aby nám pohlídali věci, zatímco jsme se vydaly na koupačku do moře. Byla už noc, ale vůbec nevím, kolik mohlo být hodin. Trochu mi ten důležitý večer vzhledem k obsahu alkoholu v krvi splývá, ale vím, že když jsem vylezla z vody, někdo z holek mě prosil, ať si zkontroluju ledvinku s věcmi. Byla dokonale vybílená. Mobil už mi ukradli předtím a teď pro změnu chyběla peněženka, ve které toho po finanční stránce na konci cesty už moc nezbývalo. Nejhorší bylo, že zmizel můj pas.

Propadla jsem panice. Najednou se tam ale objevil nějaký muž a tvrdil, že je jakási civilní stráž a že mě odveze na policii. V tu chvíli jsem nechtěla věřit ani jemu, ale nakonec mě přesvědčil a na mopedu opravdu odvezl na policejní stanici. Kdyby někdo tu situaci na policii filmoval, věřím tomu, že by se dokonale pobavil. Opilá blondýna vysvětluje, jak přišla o svůj pas a s brekem vysvětluje mladému policistovi, že se bez pasu nedostane domů. Chudák na mě bezradně koukal a snažil se opravdu pomoct. Na tuto situaci jsem si po letech vzpomněla na policejní stanici v San Cristóbal de las Casas v Chiapasu, když jsem pro změnu řešila odtažené auto. Musím říct, že moje zkušenosti s policisty, ať už ve Španělsku nebo v Mexiku, jsou veskrze pozitivní, protože na mě byli vždy strašně milí. Katalánský policista mi předložil tlustou knihu plnou fotografií Maročanů, kteří v mých očích vypadali všichni úplně stejně. Prohlížela jsem si ty fotky a nebyla schopná postřehnout jakýkoliv rozdíl. Nakonec mi vystavil doklad o ztrátě pasu a vysvětlil, že mi na konzulátu určitě vystaví nový. Byla sobota večer. Musely jsme tedy počkat do pondělí, kdy jsme se chtěly vydat s Evou zpátky do Barcelony řešit moje náhradní doklady. Holky by zatím pokračovaly zpátky do Čech. Bylo září a začala být docela zima a holky neměly téměř žádné teplé oblečení. Během neděle jsme se ale dozvěděly, že v úterý je státní svátek a bude tedy "puente" nebo-li španělský prodloužený víkend, kdy nikdo v den před svátkem nepracuje. Přesto jsme s Evou do pondělí počkaly a zkoušely na konzulát volat. Zjistily jsme, že tam opravdu nikdo není a nakonec se rozhodly, že se vydáme směrem do Čech a ztrátu pasu budeme řešit až na hranicích. Opět jsme ale měly neskutečné štěstí a na francouzských hranicích jsme stoply španělský kamión, který jel až do Prahy. V noci už byla hrozná zima a teploty klesaly k nule. Myslely jsme na holky, jak daleko už se svým kufrem jsou a jak přežijí tu zimu ve slabém oblečení. Celou cestu jsem se proklínala, že s sebou táhnu bráchovu trekovou bundu, ale teď jsem za ní byla opravdu ráda. Kamioňák Rafa byl také rád, že si veze doprovod, protože jel do Čech poprvé. Celou dobu jsme ale mlčely o tom, že nemám pas. Až někde v Německu na odpočívadle jsem se odvážila Rafovi říct, jaký problém mám. Obávala jsem se jeho reakce a o to víc mě překvapilo, když naprosto suverénně odpověděl, že mě schová v kamionu a že to nebude problém. Řekl to tak bez obav, že mi to přišlo jako dobrý nápad. Jak jsme se ale blížili k hranicím, začalo mi stále víc docházet, jaký by byl průšvih, kdyby na mě v tom kamionu přišli. Ani ne tak pro mě, jako pro něho.

Přijeli jsme na hraniční přechod Rozvadov. Bylo 11. září 2001. V kolik hodin jsme přijeli, nejsem schopná vůbec říct. Eva s Rafaelem šli vyřizovat nějaké celní papíry a já ležela schovaná pod dekami na zadním lůžku kamionu. Trvalo to strašně dlouho. Myslím, že minimálně dvě hodiny, a já se začala potit ne tak strachy, ale protože jsem potřebovala strašně na záchod. Když se po třech hodinách otevřely dveře kamionu, Eva mi s hrůzou v očích řekla: "Luci, asi bude třetí světová, stalo se něco strašnýho!" Bylo mi to úplně jedno. Byla jsem v takové křeči, že jsem nebyla schopná vnímat nic jiného než svoji potřebu. Doteď si pamatuji, jak to tam vypadalo, když jsem vyšla ven. Nekončící řada kamionů jeden vedle druhého kabinami směrem do prostoru, kde byl úzký trávník a tam jen nizoučké smrčky. Bylo mi všechno jedno. Za jedním z těch pidi stromků jsem vykonala potřebu, i když mě bylo ze všech stran vidět. Rychle jsem zaběhla zpátky do kamionu a teď už jsem chtěla jen projet hranice a mít to za sebou. Projeli jsme bez jediného problému. Byly jsme s Evou zpátky v Čechách a v pořádku se vrátily. I po víc než dvaceti letech musím říct, že to byla ta nejskvělejší cesta mého života, protože jsem na ní vyrazila právě s Evou, na kterou se můžu vždy spolehnout a naprosto se shodneme, jak si takové cestování užít. Vím, že jsme byly v mnoha ohledech lehkovážné a naivní, ale v tom byla právě ta krása a právě proto je na co vzpomínat.

Určitě bych každému doporučila si aspoň trochu takového dobrodružství užít. Nemusíte zrovna jet stopem, ale stačí třeba jet, kam vás zrovna vítr zavane nebo vám místní doporučí.

V každém případě je to i důvod, proč se učit španělštinu, která je mou celoživotní láskou. Není to totiž jen jazyk, je to prostředek, který vám otevře dveře do srdcí mnoha lidí a umožní zážitky, které byste jinak neměli. I díky ní jsme prožila chvíli po tomto dobrodružném výletu úžasných pět měsíců v Mexiku, ale o tom třeba jindy.

Lucie Pavlíčková

Učitelka španělštiny na gymnáziu a lektorka, která miluje vše spojené se Španělskem a Latinskou Amerikou.

Do španělštiny jsem se zamilovala už ve třinácti letech, kdy mě rodiče vzali na dovolenou do Španělska. Od té doby jsem netoužila po ničem jiném než se učit tento krásný jazyk. Na gymnáziu jsem si bohužel mohla vybrat jen němčinu, ale právě díky ní jsem se dostala na roční studijní pobyt v Německu, kde jsem se začala učit španělštinu na německé Volkshochschule. Tam jsem získala kontakty pro budoucí pobyt v Madridu, kde jsem žila rok po dokončení gymnázia. Vystudovala jsem nakonec Mezinárodní vztahy na Vysoké škole ekonomické se specializací na Iberoamerická studia. Tam jsem získala grant na studijní pobyt v Ciudad de México, kde jsem studovala jeden semestr. Ve Španělsku jsem absolvovala šest kurzů pro učitele v průběhu posledních deseti let a v hodinách celoročně pracuji se španělskými dobrovolníky z nejrůznějších částí Španělska již více než osm let. Spolu s dobrovolníky jsme uspořádali čtyři ročníky festivalu španělské kultury v Náchodě s názvem Španělské dny v Náchodě.

Miluji svou práci, protože můžu studentům předat lásku k jazyku a kultuře hispánských zemí. Největší radost mám, když sami někam vyjedou a španělštinu žijí. Tvrdím o sobě, že jsem se v tomto životě narodila na špatném místě, protože všechny předchozí jsem prožila ve Španělsku.

Začněte se učit španělsky

Hola, me llamo Ivana Kudrnová a španělština je mým životem. Jsem lektorkou španělštiny, autorkou projektu Španělština do plavek a pomáhám lektorům profesionálně učit (nejen) online v projektu Digitální lektoři. Mám za sebou 16 let praxe, stovky studentů, tisíce hodin a situací. Španělštinu jsem studovala a žila jsem ve španělsky mluvících zemích. Do kurzů dávám své hispánské já a těším se, až probudím to vaše.  
ivana@ivanakudrnova.cz